Dovolená - part one

Příběh o zážitkové dovolené pokračuje v Hurghádě na letišti. Zde jsme si za nějakých cca 20$ na osobu měli kupovat vízum. O tom jsme samozřejmě věděli dopředu. Protože jsem měla doma celkem dost dolarů, řekla jsem tedy Františkovi, že je vezmu a ty víza zaplatím. U okýnka, kde je prodávali fronta jak prase, klasicky. Začnu hledat své připravené dolary. Dolary nikde. Dolary v odbaveném kufru někde v prdeli. Radost. Jelikož jsem nás do této situace dostala já, rozhodla jsem se ji vyřešit a oslovila slečnu za námi, která možná i ve snaze urychlit frontu, ve které jsem zdržovala zbylé účastníky zájezdu, nám ty víza zaplatila. Uf, všechno ok. Teď už se nemůže nic posrat.

Zdroj: unsplash.com

Dojeli jsme na hotel, prý láhve s vodou budeme mít na pokoji. František totiž od chvíle kdy jsme vyletěli, měl hroznou žízeň… Na pokoji samozřejmě nic. Protože jsem viděla, že situace je kritická, koupila jsem na baru 4 lahvové piva. Seděli jsme na terase, František slavnostně zakrojil do salámu a připili jsme si vychlazeným mokem. „Ale je tu krásně, co?“ Pokoj sice smrděl jak bolavá noha, ale díky mojí smradlavé sádře i bolavá noha byla jen procházka růžovou zahradou.

Zdroj: unsplash.com

Bohužel na pokoji nechyběla pouze voda ale i Františkův kufr. Volám na recepci. „Helou, rům nambr tů seven zírou najn…“ a sděluji svůj problém. Všechno je „nou problém“ to mě uklidnilo. Po další půl hodině opět volám, diktuji číslo pokoje a ať sem okamžitě někdo dojde. František je na mrda.

Došli dva borci, při pohledu na můj mega kufr a na mé příruční zavazadlo konstatují, že máme kufry 2, tak co bychom chtěli? V záchvatu obracím příruční kufr naruby a ukazuju jim, že tam jsou jen a pouze MOJE BOTY! „Nou problem, one minute…“ Říkám „No to ne hoši, já to vaše one minute znám, okamžitě doneste ten kufr….!“.

Po DALŠÍ půl hodině Františkova pičovaní borci dorazili s jeho kufrem, kterému při přepravě z letiště urvali štítek a tak nám tvrdili, že ten kufr letadlem neletěl. Ne, on totiž spadl z nebe. Aha. František z kapsy vytahuje klíč od toho zasraného kufru a otevírá ho. Borci se „sorry, sorry“ odcházejí. Jdu pro další piva, načínáme slivku.

Zdroj: Můj mobilní foťák

Den první, vyjdu na terasu. Čekám výhled na moře, že moji tvář pohladí slaný vánek teplého mořského vzduchu. To se ovšem nestalo a cítila jsem maximálně zápach směsi nejrůznějších opalovacích olejů a laku na vlasy. Přes zeď naší terasy vidím přehozené cizí ručníky a sto důchodců v mé těsné blízkosti se zde opaluje, jakože u bazénu. Okay, sere pes, hlavně ať je hezká pláž a moře.

Pláž i moře na pohled moc fajn, ale muselo se jít přes korály nebo dlooouhé molo. Šla jsem přes korály, vlny se mnou házely tam a zpět, noha mi občas zajela do nějaké díry, takže jsem se na to vyprdla. – Prosím, nezapomínejte, že jsem měla ruku v sádře, takže jsem ji nesměla namočit!

Zdroj: unsplash.com

Po obědě jsme šli k baru a od té chvíle si nás moc dobře pamatoval všechen personál, včetně manažera hotelu. Jsem si jistá, že tušíte proč, ale pro zajímavost dodám, že tentokrát to byla Františkova zásluha. :-)