Mistr Evropy a trip po Slovinsku

V roce 2016 jsem po získání 3. místa na mistrovství světa dostal impuls, že to můžu posunout ještě na vyšší metu. Bohužel se mi nějaký čas po závodech stal úraz nohy a já se dalšího mistrovství světa nemohl účastnit, takže jsem měl prakticky roční pauzu.

Po roční pauze přišel rok 2018 a s tím i můj do dneška nejúspěšnější rok.

Koncem června se konalo mistrovství Evropy ve Slovinském městě Kranj. Byly to závody, na které jsem se připravoval s hodně velkým předstihem, protože jsem tam chtěl odjet a přivést domů zlatou medaily.

Na závody jsem jel se svým kamarádem Refaskim , který hraje Footbag Net (jiná disciplína, než hraju já, ale o tom až někdy příště).

Nutno podotknout, že nejsem úplně vášnivý řidič na dlouhé trasy po dálnicích. Při pomyšlení, že mám jet druhý den 8 hodin téměř jenom po dálnici jsem začal uvažovat nad tím, že na závody vůbec neodjedu 😀. Refaski totiž řidičák nemá. To byl ale jenom chvilkový splín a samozřejmě, že jsme nakonec odjeli.

Do Kranje jsme přijeli přibližně kolem 17h, kdy probíhala registrace, takže nám všechno vyšlo akorát na čas. Po registraci jsme se šli ubytovat a druhý den začínaly samotné závody. Opět jsem musel projít kvalifikací a semifinálem, abych se dostal do finále. O průběhu závodu jsem tu psal už hodněkrát, tak to dnes přeskočím.

Jen podotknu, že při kvalifikaci jsem měl problém s hudbou. Z nějakého neznámého důvodu nešla pustit a dost jsme bojovali s tím, aby to fungovalo. Na stejnou hudbu jsem měl hrát totiž i ve finále. Dj by si zasloužil zlatého bluďišťáka, že tenhle problém vyřešil a ušetřil moje nervy.

Nicméně důležité je to, že jsem do finále dostal!

Tyhle závody se trochu lišily v tom, že se finále konalo na městském náměstí před širokou veřejností. To není úplně běžná věc, většinou se konají v tělocvičně, nebo nějakém klubu. Takže to byla trochu jiná situace než obvykle. Pro mě je to ale lepší, protože jsem zvyklý vystupovat před publikem. Nabijí mě to energií a mám větší motivaci ze sebe dostat to nejlepší, co umím.

Finále jsem odehrál nejlíp, jak jsem mohl. Všechno se mi povedlo napasovat do hudby tak, jak jsem potřeboval a jak jsem celou dobu trénoval. V celém vystoupení nebyla jediná chyba. Troufám si říct, že to byla moje nejlepší rutina, kterou jsem kdy měl.

Po odehraném finále jsem zmizel pryč od lidí, protože vyhlášení bylo až za delší dobu a já se s nikým nechtěl bavit. Prošel jsem si uličky kolem náměstí a vrátil se až těsně před vyhlášením.

Poprvé v životě jsem stál na stupních vítězů úplně nahoře! Bylo to něco neskutečného, poprvé v životě jsem se stal mistrem Evropy!

O to lepší náladu jsem měl, protože jsme měli v plánu po závodech procestovat kus Slovinska. Je to sice malá země, ale určitě stejně jako všude jinde je co poznávat.

Jako první jsme zamířili k Bledskému jezeru, to je snad i povinnost pokud jste ve Slovinsku. Problém je ten, že podél jezera není moc míst k parkování, a když už najdete parkoviště, tak je v hlavní sezóně úplně plné. To byl trochu oříšek. Nakonec jsme auto nechali u hotelu poblíž jezera, abychom dali alespoň rychlou koupačku. Na skále nad jezerem se tyčí Bledský hrad, který vidíte celou dobu, dokud jste v okolí jezera.

Od Bledského jezera jsme vyrazili směrem do Lublaně, kde jsem měl v plánu, že předvedu Footbag na ulici s místními umělci. Hledal jsem místa, kde by to bylo efektivní, ale nakonec jsem tenhle nápad zavrhnul a šel poznával centrum města. V Lublani stojí za zmínku určitě Lublaňský hrad, na který jsme jako správný sportovci nejeli lanovkou, ale šli po schodech, a který byl pro naší smůlu zavřený, protože probíhala rekonstrukce. Mohli jsme se podívat maximálně na ochozy, nádvoří a kolem hradu. Ani v Lublani jsme se nezdrželi moc dlouho a vyrazili k dalšímu hradu Predjama. Tohle je hodně zajímavý místo. Když se k hradu blížíte, tak to vypadá, že je vytesaný a postavený ve skále. Je to opravdu zajímavý a neobvyklý pohled. Hrady, zámky apod. většinou poznávám jen zvenčí, takže jsem dovnitř nešel. Vsadím se ale, že byl hezčí pohled, když jste stáli před ním, než uvnitř.

Jako další nás čekala dlouhá cesta podél řeky Soča a další krátká zastávka byla v obci Most na Soči, kde je jezero s průzračnou tyrkysovou vodou. Tady jsme si dali malou pauzu u břehu, než jsme pokračovali dál.

Z Mostu na Soči jsme se přesunuli krátkými vesnicemi, lesy a kopci do Triglavského národního parku, což byla naše hlavní zastávka. V plánu bylo prohlédnout Bohinjské jezero a vyšplhat k vodopádu Savica. Když jsme přijeli k jezeru, tak se zatáhla obloha a udělala mlha.

Udělali jsme pár fotek a jeli k vodopádu. Po příjezdu zaplatíte vstupné a musíte si k němu sami dojít. Cesta nahoru trvá kolem 30 minut a musíte zdolat přibližně 600 schodů. Cestou jsme potkávali lidi, kteří měli super turistické vybavení. Nutno podotknout, že já šel nahoru v riflích a teniskách. Připadal jsem si dost divně😀.

Měl jsem na sobě jenom mikinu, říkal jsem si, že to vyběhneme a za chvilku jsme zpátky dole, a že bundu potřebovat nebudu. Omyl. Po cestě nahoru začalo docela silně pršet a já se jen díval na ty vybavené turisty, jak ze svých krosen vytahují deštníky a pláštěnky. Poučení pro příště. Naštěstí je nahoře malý altán, kde jsme se před deštěm schovali, a jak trochu pršet přestalo, tak jsme si to zamířili rychle zpátky dolů k autu.

Tenhle krátký trip nám zabral 3 dny. Přejet například 40 kilometrů přes Alpy tady totiž nezabere pár desítek minut, ale třeba 2,5 hodiny různými serpentinami, kopci, kde když se podíváte ven z okýnka, tak je pod vámi 30 metrový sráz.

Myslím, že tohle je ideálně strávený týden a opravdu toho jde stihnout hodně. Kdyby Vás zajímalo cokoli o naší cestě, nebo byste chtěli nějaké typy, co je ve Slovinsku dobré vidět a kde spát, aniž byste nemuseli do hotelu, tak mi klidně napište na Instagram a já se Vám pokusím odpovědět.