Z trochu pozitivnějšího soudku

Jelikož je to už nějaký pátek, co jsem se na psaní vykašlala, tak jsem si řekla, že by bylo moudré se zase trochu vypsat. Dneska to bude o něco pozitivnější, než články před tím.

Už od dětství jsem byla trošičku jiná a nikdo to moc nezvládal. (bylo to rozepsáno v minulém článku.) Při dospívání se to začalo projevovat asi nejvíc, a to někdy kolem 8-9. Třídy základní školy. První měsíce po Funtíkově smrti jsem začali trpět na noční můry, který se zdály pořád živější. Začala jsem chodit k psychologům . Co si budeme, žádnej psycholog mi nepíchnul, spíš jsem rozebrala já je a obávám se Mrs. Psycholožku (má první mimochodem) s obočím ve tvaru V a věčně funící, už nikdo nesložil. I cikánská čarodějnice se zdála jako lepší terapeut. Po půl roce jsem začala mít pocit, že slyším něco neslučitelnýho s okolím a pak jsem začala mít halucinace. Já osobně si myslím, že šikana, špatný rodinný vztahy a smrt jediného člověka, co jsem prakticky měla byl dostatečný důvod, aby mi jeblo. Byly dny, kdy jsem byla poměrně komunikativní a docela normální člověk a pak jsem se další den vzbudila a měla jsem odpor vůči všemu, co dokáže dejchat. Občas když někdo začal provokovat, tak jsem měla chuť mu opravdu hnusně ublížit a tím, že jsem to v sobě dusila jsem ubližovala sobě. Nevím, jak to vzniklo, ale tou dobou jsem začala nenávidět sirény. Požární sirény. I dneska když to slyším mám sluchátka a třepu se, jak Alík. Tenkrát ještě na základce jsem šla domu. (Kvůli rodičům jsem bydlela u sestry) Chodila jsem přes lávku u nádraží a když jsem stála na lávce, tak začaly ty sirény. Já ztuhla padla na kolena. Klepala jsem se jak sbíječka a řvala jak malý děcko a to co jsem tenkrát "viděla" si vezmu do hrobu. Když to skončilo, tak jsem běžela domů. A to jako, že já neběhám dobrovolně. Zabouchla jsem dveře a začala řvát na sestru. Po vyčerpání hlasivek mi došlo, že je v práci a to je teprve peklo. Vlezla jsem si do křesla a seděla, jak přikovaná. O to lépe, že sirény začaly znovu a já měla úplně pom**anou haldu. Volala jsem všem, co mě napadli. Nakonec sestra přijela z práce.

To byl jen takový úryvek mýho luxusního běžnýho dne.

Když jsem nastoupila na střední, tak jsem na to byla, jak na houpačce. Týden klid a pak čtrnáct dní se mě chytala každá fobie, halucinace, chvíli depky a pak zase mánie. Prášků, že by to sundalo dinosaura. Sice střední se uchytila líp, ale stejně jsem pocítila, že nezapadám. Rok od roku se to prakticky zlepšuje. Sice občas přijde zkrat, ale je to lepší. Je mi mnohem líp od doby, co mám někoho, koho miluju a udělá pro mě první poslední. Je to proto, že konečně někdo dokáže pro mě dělat to, co já pro něj ? S ním mám konečně rodinu, která se za rodinu dá považovat a bere mě jako vlastní. Nejsou v ní alkoholici, cholerici nebo sobci jako v tý, do který jsem se narodila. Člověka nenapraví nic než to, že má pro koho žít ,a že má cíle.

Děkuju tímhle článkem hlavně 2 lidem s kterými jsem byla v kontaktu v letech 2016/17, že mi to pomohli přežít i když jednoho z vás jsem ze začátku kurva nesnášela a není potřeba říkat o koho jde. A největší díky patří tobě lásko. Že mě držíš a zachránil jsi mi nesčetněkrát zdraví i život.

Toť trochu pozitiva. Příště jedeme zase z kopce.

Já jsem HeyHoe.