Já jsem Hey Hoe.

18+
CITLIVÝ OBSAH
Článek může obsahovat:
produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
JSEM STARŠÍ 18 LET A CHCI OBSAH ZOBRAZIT
Existuje ohromná spousta lidí, co nejsou zrovna spokojení s tím, co se jim od začátku začátků děje . Tady jsem našla šanci se trochu nestručně podělit o pocuchané nervy a krvavé oči.

Když se na to zpětně podívám, tak nechápu, jak jsem mohla nechápat, že mě všichni tak nechápali.

Byla jsem zlatý děťátko. Asi do tří let věku. Všechno začalo asi školkou, kde jsem si nehrála.

Hodně jsem kreslila. Například jsem se už v tak útlým věku pokoušela detailně nakreslit jakýkoli kosti, Snažila ostatní prcky přesvědčit, že ta bledá paní ve skříni je skutečná, a tak dále. Vůbec mi tou dobou nedocházelo, proč bych měla být divná.

  Rodiče se mi moc nevěnovali, tak jsem nejvíc času trávila s nejlepším kamarádem Funtíkem. Byl tak super. Když jsem byla s ním, měla jsem pocit, jako by na mě svítilo světlo všech pouličních lamp světa a díky času s ním jsem byla jako normální dítě. Byla jsem díky němu jako kluk a naučil mě toho neskutečně moc, a protože byl starší, tak neměl tak blbý nápady jak já, takže jsem se hodně vyhla malérům.

Moje divné chování bylo asi první "jizvou z budoucnosti".

Základní škola pro mě bylo peříčko ... Peříčko, co mělo asi deset tun a bylo pokrytý dehtem. Neustále jsem se musela rvát o vlastní svačinu, děti mě šikanovaly, protože jsme neměli moc peněz a šlo to na mně prostě vidět, neustále jsem byla mlácená od straších dětí a doma to taky nebylo nejlepší, když mi řekli, že si za to můžu sama. Můj o 14 let starší bratr byl na drogách a už povahou byl dost agresivní, takže si to představ. A osmiletý děcko by nemělo už v týhle době přemýšlet, jestli by někomu chybělo.

Jak šel čas, tak jsem zmoudřila jak já, tak i Funťa. Jemu jemu bylo čerstvě sedmnáct a mě bylo 15, když se mi bráška poprvé úplně zamiloval, akorát trochu nešťastně.

2016: 

Podvedla ho. On jí ale pořád miloval, pořád ji bránil a nechtěl si přiznat, že je už prostě taková a je s ním jen proto, že Funťa má dost peněz zděděných po tátovi.

 Šli jsme se projít a popovídat si jako vždycky. (Nebudu tu rozebírat, co se stalo)

Vidím ho ležet na zemi, teče mu krev z úst a sýpe.

Sanitka by se tam nedostala, tak jsem zavolala jeho bratra. Byl tam do deseti minut a hned jeli do nemocnice.

Po týdnu jsme zjistili od doktorů, že je zřejmě slabší Hemofilik, ale že to zvládne. Ještě ten den jsem tam byla a dělal si ze mě srandu, jako obvykle. Řekla jsem mu ,,Bráško, nešaškuj a pojď už z tý nemocnice" a on mi řekl, že do týdne mě bude zase otravovat.

Tou dobou už jsem druhým rokem chodila na terapie kvůli vidinám, zvukům a snům. Nejdříve jsem obíhala se starší sestrou rentgeny apod., jestli to nemám po nějakém úrazu, ale ukázalo se, že to je čistě psychický.

 Bývala jsem dost agresivní a nekontrolovala jsem se. Pak to vyústilo do toho, že sedíte na základní škole v lavici, koukáte na plátno a ono vzplane a začne se rozpouštět. Bylo jasné, že jsem trochu dement. Byla jsem jediná, co chtěla hasit.

 Zpět k Funtíkovi.

Šla jsem po dni našeho rozhovoru v nemocnici od vlaku do školy a zvonil mi telefon. Byl to Funti Bratr. Zvedla jsem to a slyšela jsem jenom nehoráznej křik a v pozadí pláč jeho maminky. ,,Nedal to, odešel nám, už tu není!!" V tu chvíli ve mě něco hned umřelo a rozpadl se mi svět. Všude byly jen zrůdy a tma.

Jeho matka se po krátké době oběsila, což Funti bráchu navezlo do drog a po čase jsem už o něm netušila kde je, ani co dělá a jestli vůbec dýchá.

 Nikdy jsem se z toho nedostala a asi ani nedostanu. Nic mi po něm nezbylo, jen já. Protože nebýt jeho, tak už pytlíkuju plamínky v pekle. Jen díky němu jsem teď na živu. Chci aby na mě byl hrdý, aby tam nahoře říkal "to je moje Ségra".

 Začalo to období kdy končila pomalu základní škola a já byla v odporných stavech.

Byly večery, kdy jsem spala jak nemluvně a noci když jsem se probrala s hlavou a oknem od krve, jak jsem ze spaní mlátila čelem do okna. Navykla jsem si na prášky. Ať už na předpis nebo ne. Chtěla jsem prostě spát. 

 Už jsem se s klidem rozhodla, že půjdu za bráškou a proběhlo předávkování. Nikomu jsem nic neřekla. Já sice v bolestech, ale částečně omámená a smířená usínala. Myslela jsem, že už budu jen spát.

 Na práškách jsem byla navyklá na takový dávky, že jsem "bohužel" jen asi 23 hodin spala. Ještě lepší bylo, že si toho nikdo nevšiml.

Toď o prvních letech mého života.

Jsem Hey Hoe.

Text je součástí Refresher blogu, není redakčním obsahem. Administrátory můžete kontaktovat na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
17
Odeslat správu
Žiju pouze pro úspěch.

Chceš vědět, když Shamy Mathers přidá nový blog?

Zadej svůj mail a dostaneš upozornění. Kdykoliv se můžeš odhlásit.