Ko Phangan

Po prvním střetu s asijskou kulturou, kterou jsme nasáli během několika dní v Bangkoku máme pocit vybitých baterek. Spřádáme plány na odpočinek, někde v písku pod palmou. U místní cestovky kupujeme transfer na ostrov Ko Phangan. Ráno v hostelu naposledy prohodíme pár slov s naším milým ladyboy recepčním. Posnídáme padthai nudle z plastového talířku a pozorováním ruchu města si krátíme čas do odjezdu autobusu. Čeká nás dvanáctihodinová cesta po pevnině a potom přestup na loď.

Jak je tomu v Thajsku zvykem, při nástupu do dopravního prostředku jsme téměř zmraženi silou klimatizace, kterou řidič ohulí v plném rozsahu. Thajci a jejich láska k této vzduch ochlazující technologii jsou téměř světovým fenoménem. Choulíme se k sobě v mikinách a z okýnka pozorujeme měnící se krajinu.

Města, džungle, dráty, palmové háje, města džungle, dráty…. Až do ukolébání k sladkému spánku.

Uprostřed noci se budíme na občerstvovací zastávku u dálničního bistra. Je to jediná stavba podél silnice, za ní je nekonečná džungle, tma a neznámé zvuky. Cestovní kanceláře mají často předem smluvená místa, kam během přepravy naženou turisty, aby z toho káplo ještě o něco více dolarů. Rozespale se zvedám ze sedačky a jdu se vyčůrat. Mají tu jenom turecké záchody a vodu. Koupíme si čerstvé kokosy, ubalíme cigaretu z javaneese tabáku a čekáme, až se občerství zbytek cestujících. Kolem silnice pobíhají na volno divocí psi. Jsou docela přátelští. Dávám jim zbytky jídla, co jsem nám koupila před cestou v 7elevenu s tím, že ráno bude určitě ještě další komerční zastávka.

Nastupujeme. Autobus se pomalu rozjíždí. Džungle, město, dráty, kokosové háje… Znovu se budím až za časného rána s výhledem na moře. Je temné, stejně jako obloha nad ním. Období dešťů v Thajsku nebývá příliš intenzivní. Přináší s sebou však tyto zvláštně ponuré dny, které ho zahalí šedou záclonkou a na chvíli tak utlumí náboj tropického ráje, jež tato země za běžných podmínek vykazuje každým coulem. Vystupujeme v přístavu a čekáme na loď. Na chodníku leží mrtvý pes. Lidem kolem je to jedno. Mně ani ne, ale snažím se to přijmout a nebýt za hysterku.

Organizátor výpravy nám na trička lepí různě barevné samolepky podle ostrovu, na který má kdo namířeno. Ko Phangan, Ko Samui, Ko Tao, jižní ostrovy. Sedíme v dřevěném přístřešku s výhledem na moře, hladíme si živé psy a pijeme kávu z automatu. Obdivujeme skalnaté výběžky čnící z vody, na jejichž vrcholcích bují divoká zeleň. Sem tam je propleskne drzá vlna, dnes ne úplně dobře naladěného moře. Loď připlouvá. Lidé vystupují, někteří z nich za sebou táhnou obrovské kufry. My nastupujeme, máme jen malé batohy a nejasnou představu o následujících dnech, chceme jen pivo a pláž. Malý mužík natahující se přes lodní zábradlí křičí legračním hlasem KO PHANGAN, KO PHANGAN. Je čas vyplout.

O několik nevolností a spálených nosů později nás loď vyplivne v přístavu tropického ráje. Nic podobného jsem ještě za svůj život průměrné Evropanky neviděla. Vzduch je tu teplý a vlhký. Slunce mi propaluje bílé paže. Palmové listoví se vlní v rytmu hudby vycházející z plážových barů. Ulicí se line vůně smažených banánů a mýdla. Mladé Thajky postávají při vstupech do nočních klubů. Čekají, až si jich všimne bohatý Němec nebo Angličan. Některé mají to štěstí, že si je odvezou domů. Mladí Thajci to s nelibostí pozorují z protějších rohů ulice. Baví mě být tichý pozorovatel. Jenom nezúčastněně procházet kulisami a zároveň být jejich součástí. Jestliže má být Thajsko zemí úsměvů, tak pouze pokud máte v kapse dostatečný finanční obnos. O chudé baťůžkáře jako jsme my tu sotva kdo zavadí pohledem a když už, tak v něm je přátelskosti, co by se za nehet vešlo.

Bydlíme ve skromném bungalovu poblíž pláže. Večer chodíme na daiquiri a pražené arašídy s citronovou trávou do rastabaru ke Khonovi.

Khon má dlouhé dredy, věčný úsměv a spoustu trávy pod pultem. Podle místních zákonů hrozí za přechovávání a prodej marihuany padesát let vězení až trest smrti. Sedíme na zemi dřevěné verandy, kterou sám postavil. Zábradlí je omotané světýlky a z reproduktorů hrají covery Boba Marleyho v thajštině. Kohn ubalí joint větší než je moje hlava a vypráví o své rodině v Bangkoku. Žije tu sám, simple life. Každý večer se dívá ze své terasy na světla protějších ostrovů, odrážejících se v hladině moře. Hraje při tom na kytaru a kouří trávu. Voda je tu teplá a mělká, ale je v ní hodně ostrých korálů a žahavých medúz. Mrtvé tělo jedné z nich vyplaví večerní příliv na pláž. Fascinovaně do ní šťouchám klackem. Strávím tím téměř hodinu. Trochu se za to stydím, ale kdo to někdy zkusil, tak ví svoje.

Přes den jezdíme na skútru z jedné strany ostrova na druhou. Hledáme vodopády a varany v džungli, kupujeme tropické ovoce ve stáncích u silnice, šnorchlujeme a pozorujeme barevné rybičky. Je nám dobře. Odpoledne, když se vracíme domů se vybouráme před půjčovnou, odkud motorku máme. Urvali jsme zrcátko, odřeli ji i sebe. Zaplatíme 4 tisíce a na motorku už potom nikdy nesedneme.

Sedíme na zápraží našeho bungalovu, je nám devatenáct let a trochu smutno. Říkáme si, jestli to přece jenom není moc šílený, být takhle daleko od domova na tak dlouhou dobu, sami, na vlastní pěst. Ale moc dobře víme, že už není cesty zpět. Že se zítra zase oklepeme a uděláme možná další hloupost. Že skočíme do dalšího neznáma, podstoupíme další riziko. Do duší se nám zarylo dobrodružství a svoboda.