Indonéská džungle

„Country road, take me home, to the place I belong..“

Sedíme u ohně v zapadlým balijským hostelu v ještě zapadlejší vesničce ve vnitrozemí a necháváme si na dobrou noc zazpívat od našeho mountain papa. Mountain papa nezpívá zrovna nejlépe, ale o to víc do toho dává srdíčko. Své zpěvy prokládá vyprávěním o Jávě, kde se narodil a o sopce, která v noci svítí modře. Mimoděk při tom na ohni opéká ryby, které odpoledne nachytal v jezeře. Mountain mama se ze široka usmívá a plácá nás po ramenou jako sobě vlastní. Bere mě do kuchyně, abych jí pomohla s přípravvou zeleniny a rýže.

„Country road, take me home, to the place I belong.“

Přemýšlím, kde je vlastně to doma? Je to moje rodná vesnice, nebo Česko, Evropa? Ještě na střední škole jsem na tohle téma psala esej do literární soutěže. Vyhrála jsem ji. Ale byla to jenom prázdná slova vložená do lákavých vět. Podívám se ti do očí. Doma je s tebou. Podívám se do očí těm milým, donedávna neznámým lidem. Doma je tam, kde jsou laskavá srdce a kde je láska. A bytostně věřím, že láska je všude, kde se jí otevřeme a necháme ji hrát svou vlastní melodií.

Povečeříme rybu v banánovém listu a jdeme spát. Tmoucnější tmu jsem doposud neviděla. Ukazuješ mi, kde je Mars a kde je Saturn a podle kterých hvězd trefím domů, když se ztratím v lese. Víš toho tolik, co já ne. Z džungle se ozývají hlasité zvuky hmyzu a vzkřeky divokých zvířat. Zítra se tam vydáme.

Mountain mama ráno postaví na stůl banánovou palačinku a kávu. Radí nám, ať si oblékneme dlouhé kalhoty a s pobavením vypráví o dívce, která se před několika týdny z džungle vrátila s pijavicemi od hlavy až po paty. Snídáme s výhledem na jezero. V jitřním oparu posloucháme probouzející se prales. Bereš tu výpravu mnohem vážněji než já, protože toho víš mnohem víc než já.

Oblékáš se do drahého outdoorového oblečení a dáváš si síť přes klobouk. Já kňourám, že v tom vedru musím mít legíny a na krátkým tričku trvám. Než projdeme vesnicí k začátku stezky, stíhají nás divocí, vyhladovělí psi. Odháníme je dlouhými klacky a házíme jim buchty na zacpání vzteklých, uštěkaných chřtánů.

Tady to je, ukazuješ mi zarostlou cestičku mezi hustým křovím. Na Bali se všude chodí s placenými průvodci a kdo se jim chce vyhnout, ten se musí proklestit neznačenou cestou. Necháváš se vcucnout pralesem jako první. Dupeme, abychom vyplašili jedovaté hady a štíry. Liány, mezi nimiž proletují pestrobarevní papoušci, se nám divoce kroutí kolem hlav. Obdivuji to nepřeberné množství neznámých stromů a rostlin. Pro jistotu se hned o jednu z nich požahám. Světlo sem skrze zeleň prarostlin a prastromů protéká v úzkých pramíncích a vlhko nás drásá přes promáčené šaty až do morku kostí. Hlavně ať se na mě nepřisaje žádná pijavice, modlím se v duchu.

Jdeme pomalu a s obdivem. Našim cílem je vrchol starého kráteru vyhaslé sopky Gunung Lesung, který dnes už připomíná spíše zalesněný kopec. Na cestě nepotkáme jedinou lidskou nohu. Zato hmyzu, žab a ještěrek je tu nepřeberně, v dáli je slyšet pronikavé vřískání opic. Necítím v sobě žádný strach.

Za prvé tu nežijí velcí predátoři a za druhé, co se má stát se vždycky stane a je jedno, jestli vás má srazit auto na ulici před domem, nebo jestli vás kousne had uprostřed indonéské džungle. Všechno se děje tak, jak má.

Stoupáme vzhůru, někdy si musíme cestu prosekávat nožem. Přijdu si trochu jako hrdinka ve filmu Indiana Jones. Obcházíme starý kráter porostlý bujnou flórou a téměř nemluvíme, neb cokoliv, co by teď člověk řekl se v okamžiku rozplyne v plytkou páru bezvýznamných výdechů zaobalených v tóny lidské řeči. Necháváme se unášet nadvládou přírody, která na některých místech této planety stále ještě panuje a já si v tu chvíli nedokážu představit nic správnějšího a opravdovějšího. Přeskakujeme popadané kmeny porostlé mechem a skláníme se k zemi abychom probádali každého živočicha, na kterého narazíme. Udivujeme se nad pradávnými stromy, z kterých vyrůstají divoké orchideje a prehistorickými přesličky s gigantickým listovým. Zkoumáme tento nám doposud neznámý svět s dětskou zvědavostí.

Na samém vrcholu hory je rozmístěno několik hinduistických oltářů připomínajících deštníky. Mají sytě oranžovou barvu a zlaté třásně. Pod nimi se ledabyle kupí čerstvé, ale i starší obětiny, které sem každý den nosí vesničané. Vonné tyčinky, cigarety a květy zabalené v banánových listech. Dary položené na zemi značí, že jsou určeny zlým duchům. Působí tedy ochranně. Pralesní bohy je dobré si předcházet.

S ateismem nám vlastním si pár metrů od oltářů rozbalíme svačinu a spokojeně nabíráme síly na cestu dolů. Rozhodneme se improvizovat a vracíme se po neznačené cestě, která dle všeho vede do vedlejší osady. Míjíme malá políčka osázená květinami a zeleninou. Po chvíli začnou kolem cesty přibývat také domy. Malé, chudé, bez plotů a hlídané ostrými psy. V jeden moment se jich na nás vrhne pět naráz, odevzdaně se s nimi rozdělíme a poslední zbytky našich svačin a doufáme, že na další hafany už nenarazíme, zůstaly nám už jenom klacky.

Domů se dostaneme stopem, veze nás místní taxikář, za cestu nic nechce. Slíbíme mu alespoň, že se s ním svezeme zítra do města k oceánu, ten už nám tady ve vnitrozemí totiž sakra chybí.

Mountain mama položí na stůl horký talíř se zeleninou, kterou pěstuje na svém poli za domem a rybou, kterou mountain papa dnes ulovil. Po večeři se spolu všichni díváme do ohně a je nám dobře. V srdci máme kus džungle.

Text je součástí Refresher blogu, není redakčním obsahem. Administrátory můžete kontaktovat na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
0
Odeslat správu
Poutník světem i vlastní myslí. A o co si sakra myslíš, že v životě jde? Na to se snažím přijít, toulám se mezi kontinenty, toulám se v sobě, zachycuju surovou dokonalost přítomnosti.

Chceš vědět, když Monika Paukner přidá nový blog?

Zadej svůj mail a dostaneš upozornění. Kdykoliv se můžeš odhlásit.

Další články autora

Zobrazit všechny
včera v 17:44
Ko Phangan
18.6.2021 07:17
Kohoutí zápasy
7.6.2021 22:55
Ostrov bohů