VALENTÝNSKÉ (NE)RANDE

Dnes mi do schránky přišlo pár letáků, po jejich zhlédnutí jsem se divil, proč jsou všude předměty se srdíčky, květiny, čokolády, plyšáci a takové různé blbosti. Najednou mi došlo že je Valentýn, svátek kdy je deprese větší než předvánoční shon. Proč máme potřebu slavit Valentýn? Dost na tom, že iBko přišlo na novej způsob, jak mi snížit sebevědomí, tím že dovoluje uživatelům hodnotit jednotlivé fotografie (ano pro mě novinka!). Dobře, přeháním. Před rokem jsem trávil Valentýna na hotelu v horách, kde jsem si to, co chvílí užíval, v posteli s mým EX. Ted’ nevím, co je depresivnější, jestli to, že mám nedostatek sexu, nebo to, že je EX. On teď chrápe s někým jiným. Po tomhle nepříjemném faktu, jsem se rozhodl, že já na Valentýna doma nebudu. Zatnu zuby, najdu chlapa, tohle zvládnu!

Jelikož mám jasnou představu o panu Dokonalém, zadal jsem ‘‘parametry‘‘ do vyhledávače buzního serveru: vysoký, tmavovlasý, krátce střižené vlasy, svalnatý, potetovaný, HIV negativní, okres Praha.

Výsledek byl takovej, že v Praze žádný chlap dle mých představ nebyl. Tak jsem to zkusil tedy‘‘celorepublikově‘‘ (jen ze zvědavosti). Pouze dva profily v odpovídajících  ‘‘parametrech‘‘, z toho ani jeden nevypadal, že by měl na účtu nějaký ten milión, nebo aspoň prosperující podnikání.

Takže se musím spokojit s tím, co mi Praha nabízí. Denně potkávám kluka, který je strašně vysoký, nabušený, ale nevím, jestli je potetovaný. Má platonická láska! Evidentně nemá profil na iBku.

Jsem silná osobnost a nenechám se odradit. Rozhodl jsem se, že vyrazím do obchoďáku, kde toho fešáka potkávám. Tentokrát ho okouzlím svým šarmem a Amor, nebo jak se ten hajzl jmenuje mi pomůže.

Jediné, co o něm vím je to, že chodí každej den ve stejný čas nakupovat do Teska na Novej Smíchov. Cestou jsem přemýšlel, jak ho oslovím a jak se komunikace bude vyvíjet.

Proběhl jsem pár uliček a namířil rovnou k regálu s instantníma polévkama, tam ho právě často potkávám. Skutečně, byl tam. Já najednou pocítil motýlky v břiše, bylo to tak intenzívní, jako když má člověk křeče při průjmu. Nebo to byl adrenalin, nevím. Stál jsem vedle něj hned u rajčatové polévky v pytlíku.

Jemně jsem prohodil ‘‘Na to že, žiješ na instantních polévkách vypadáš dobře.‘‘  jak jsem to vyslovil, došlo mi, jak blbě to zní. Jeho pohled napověděl, že si myslí to samé. Otočil se a byl pryč.

Sen o osudovém setkání, kdy Amor vystřelí své šípy lásky a oba nás zasáhne, strávíme spolu krásný a romantický večer a jako bonus si zašukám, byl pryč. Amor úplně minul.

Chvíli jsem přemýšlel co teď, Valentýn v plném proudu a já byl evidentně odmítnut. Přešel jsem tedy na plán B, který vypadá následovně – vzít Poppers a zavřít se na celej večer do darkroomu.

Když jsem dobíhal metro, které se chystalo k odjezdu, jeden vyholený nácek mi podržel dveře, aby se nezavřely, dokonce se i usmál. Čuměl jsem na něj, zda to myslí vážně. Nebo jsem čuměl na ty hákové kříže, vyšité na bundě? Už nevím. Dokonalej partner to není a po představě, že by mi nad postelí mohl viset plakát hajlujícího plynaře, jsem se rozhodl, že to budu brát spíš jako znamení od vesmíru, abych vytrval.

Rozhodl jsem se tedy, že ještě zapnu iBko. Po pár prochozených obchodech a utracených  stovkách přišla zpráva.

Jeho nick byl název mojí oblíbené kapely. Fotka docela ušla. Nebudu psát, že jsem si z něho nastříkal do kalhot, ale stále to bylo lepší než nic. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Jelikož mě zval do kina, pozvání jsem přijal. Pomohl tomu i fakt, že jsem právě koupil nové kousky do mého šatníku, tak jsem je chtěl vyvětrat, než je hodím na dno skříně.

Vybral jsem tedy film Padesát odstínů temnoty, na co jiného jít na Valentýna do kina? Přišel jsem na smluvené místo, kde bylo víc lidí, než jsem čekal. Ženy, muži a hlavně růže. Všichni měli růže. Bylo mi z toho špatně. Pak jsem uviděl jeho a bylo mi ještě hůř. Taky měl v ruce růži. Rychle jsem se otočil zády a hledal jeho profil na iBku, protože přísahám, jeho profil neodpovídal jeho věku, ani výšce a fotka musela být minimálně deset let stará! Jediné, co sedělo byla postava. Pozdě, všiml si mě. Byl minimálně o dvě hlavy menší než já. Jeho skoro pleška by mě mohla sloužit jako zrcadlo při trhání obočí. Bylo mu 44 (jak jsem zjistil později) a měl sportovní postavu. Seznámení proběhlo klasicky ‘‘Ahoj, já jsem Jirka.‘‘ a takové ty sračky, při kterých jsem dostal růži.

‘‘No a kde pracuješ?‘‘ Byla to první otázka, která mě napadla. Vlastně, vždy začínám stejnou otázkou.

‘‘Mám vlastní stavební firmu.‘‘

No dobře, má u mě aspoň malé plus, které stejně nedorovná jeho výšku.

Hned doplnil ‘‘Teď to bylo docela hektické, není sranda, když po tobě jde ruská mafie. Už je to ale v pohodě.‘‘

A to malé plus bylo rázem pryč. Nevím, jestli se snažil být vtipný, nebo zajímavý ale řekl bych, že tímhle by se nikdo chlubit neměl. Opatrně jsem mu sdělil, ať to nebere jako rande, nebo tak něco.

 ‘‘v pohodě.‘‘

Vzal to líp, než jsem čekal. Ulevilo se mi. Nicméně jsem se bál, že v kinosále potkám někoho známého a zkazím jsi pověst. Totiž sedět vedle malého, skoro plešatého a o dost staršího podnikatele, s růží v ruce, na takovém filmu, je opravdu na pováženou.

Po filmu se se mnou rozloučil a já si to odkráčel domů.

Nadržený po filmu jsem si to udělal přes Snapchat s nějakým borečkem. Protože přiznejme si Jamie Dornan je sexy!

Jirka mi ještě napsal smsku, že se moc omlouvá, ale že tohle nepůjde, protože k sobě potřebuje někoho ve svém věku. SRÁČ! Moje odpověď měla znít – ‘‘Já ti říkal, že tohle není rande! Jak tvého věku? Když potřebuješ k sobě někoho tvého věku, nemáš psát někomu, kdo je o 20 let mladší. Ale jestli si potřebuješ pohonit ego, tak prosím tedy!‘‘ Místo toho jsem mu napsal prosté ‘‘V pořádku.‘‘

Hoňka přes Snap mi nestačila, tak jsem napsal ještě pár klukům na Grindr. Když je ten Valentýn, chtělo by to něco speciálního – třeba trojku.

Na Facebook jsem vyvěsil fotku mrdky s textem ‘‘Den svatého Valentýna je jen den orálního sexu za růži.‘‘, protože už mě sraly fotky plyšáků, růží a srdíček.

Mimochodem i tobě ‘‘šťastného‘‘ Valentýna.