Člověk jako nástroj

Žijeme ve světě, kde fotí téměř každý. Ať už pro zábavu, nebo profesionálně. Všichni jsme vystaveni fotkám plných dokonalých modelek, štíhlých těl a luxusně vybavených pokojíčků. Kde se ztratila originalita? Fotografie musím vyjadřovat emoce, lidskou duši, povahu člověka a hlavně pravdivost. Snažím se fotit už od dětství. Přes kinofilm až k zrcadlovce.

Lidi používám jako nástroj a klíč k mé temné duši. Smutek, bezradnost, deprese a temnota. Už se nedokážu dál schovávat za foťák, teď vystupuji před objektiv a ukazuji své pravé já. Já chci fotit temná zákoutí, lidi plné bolesti, uhnívající přírodu, mračna, rozpadlé domy, měsíc, déšť. Jak bych mohla odmítnout focení ve sněhu? Ten chlad, holá těla, bledé tváře, kosti a šarlatové rty. Hledám v davu někoho, kdo by do toho šel se mnou. Kdo by chtěl ty temné fotografie jeho duše a těla.

Opakem temnoty je světlo. Chci fotit lidi, z kterých vyzařuje světlo, láska, jedinečnost, někoho kdo touží po Věčném životě. Na jedné straně mé duše se usadila deprese, ale s Ježíšem to jde vydržet. Jsem vděčná, že chci být jiná a odlišit se. Nikdy mě nelákal život průměrných a hlavně slavných lidí. Chci vystoupit z davu a konečně říct kdo jsem. Můj sen je být fotografkou. Nechci fotit roboty, ale skutečné lidi.