Kdo se bojí, nesmí do...zdravotnictví
Je říjen. Znáte ten stereotyp . Ráno na kliniku, lidé nevrlí,proč že tak dlouho čekají? Já nevím, spěcháte jako někam? Domů se dostanu večer, uvařit, vyprat, vyžehlit, uklidit..Z výplaty zdravotníka taky není žádná šance ušetřit a jestli jste k tomu takový shopaholik jako já, je asi na čase něco změnit.
S myšlenkou odjet za prací do Anglie jsem si pohrávala už před třemi lety po škole. Jenže osud tomu chtěl asi jinak. Díky úrazu jsem strávila rok v nezaměstnanosti a po vyléčení nastoupila na soukromou kliniku v Ostravě. A tady jsem nějak zpohodlněla, našla si přítele, odstěhovala se s ním do Prahy a najednou se mi už nikam nechtělo.
Jenže má finanční situace a naprostá demotivace z práce ( to víte, když už děláte i své vysněné povolání s nechutí, něco není v pořádku) mě "dokopala" k tomu o Angli znovu začít přemýšlet. A tak jsem si jednou večer sedla k mému Kubovi na gauč a řekla, že v lednu odjíždím. A že bych byla ráda, kdyby jel se mnou.
A začala jsem zařizovat. Šlo to všechno rychleji než jsem čekala. Na internetu jsem si našla agentury pro nábor zdravotníku do zahraničí a postupně mi chodily nabídky práce napříč Anglii. Pohovory probíhaly přes Skype a pracovníci agentur mi pomohli se na ně náležitě připravit. Přestože momentálně pracuji na soukromé klinice, kde se angličtina používá prakticky pořád, několikrát během pohovoru jsem potřebovala otázky zopakovat, abych jim porozuměla. Na začátku listopadu jsem konečně obdržela "offer letter". Jednalo se o Nursing home v Bromley. Měli pro mne lepší platové podmínky, než NHS nemocnice a také mi nabídli úhradu prvního nájmu. Sice to nebylo úplně to, co jsem si představovala, ale na začátek, než si zařídím registraci u NMC ( Nursing and Midwifery Council) snad dobrý. Nastupuji tedy 5.ledna.
Koncem listopadu jsme si s Kubou udělali dlouho plánovaný výlet do Londýna. Já tam byla poprvé a měla jsem celkem obavy, že se mi tam nebude líbit. Chápejte, když tam přece budu bydlet:)) Londýn mne příjemně překvapil. Ještě víc návštěva jihu Anglie. Tohle je teprve pohádka! Co mne ovšem celkem rozhodilo - mé naprosté selhání v komunikaci. Vždyť těm Londýňanům nejde vůbec rozumět!
Jsou tři týdny do odjezdu. A já už mám fakt nahnáno. Všichni se mne ptají, jak se těším, jestli už mám vše zařízené. A já mám pokaždé z těchto otázek husí kůži. Letenku mám na 31.12. a mám štěstí, že přítel jede se mnou aspoň na pár dní. A později snad natrvalo. Přestože pracuje v oboru IT, není pro něj tak snadné najít práci.
Momentálně jsem ve fázi intenzivního hledání bydlení ( to jako fakt stojí jeden pokoj skoro dvacet tisíc???). Odepisuji denně asi na dvacet inzerátů a čekám, kdo se chytne. Největší problém je, že Landlordi, majitelé domu, mne chtějí nejdříve vidět. No jasně, vždyť já bych ten pokoj taky chtěla nejdříve vidět, ale copak to jde? Takže se pokaždé těším, jak si budu bydlet v tom krásném pokoji z inzerátu, pomalu se učím na Google Street View cestu do práce (jako fakt) a nakonec mi Landlord napíše že lituje, ale že se mnou je to příliš složité. Tak to vám pěkně děkuju.
Také jsem usoudila, že si budu ještě muset sehnat part-time práci s alespoň týdenní výplatou, jinak fakt nevím, z čeho jako ten druhý nájem zaplatím.
Za celou dobu mám poprvé fakt chuť s tím seknout. Ale vždyť letenku zpět si můžu koupit vždy. A nejsem přece srab, ne?
Text je součástí Refresher blogu, není redakčním obsahem. Administrátory můžete kontaktovat na [email protected].
Chceš vědět, když vendula.sevcik přidá nový blog?
Zadej svůj mail a dostaneš upozornění. Kdykoliv se můžeš odhlásit.