Singapur - vidět a zemřít

Před týdnem jsem letěla do Singapuru. Tenhle trip jsem v původním rosteru neměla, ale protože od Nového roku tato destinace končí a já se tam prostě musela podívat, směnila jsem ho s kolegou za New York.

Nebudu vám nic nalhávat; i když se mi fakt líbí, že mám spoustu volného času a možnost se všude podívat, je to nářez. Ta únava! Jsem pořád strašně vyčerpaná a musím se nutit vůbec vstát z postele. Nejhorší je, když v letadle vyfasuju jumpseat - speciální sedadlo pro posádku - přímo před pasažéry a při vzlétání a přistání se musím tu půlhodinu snažit neusnout či nezívnout. Tak počítám okýnka. Tam a zpátky. Hlavně nezavřít oči ani na sekundu. Co by si o tom lidi pomysleli.

Takže po dlouhém, čtrnáctihodinovém letu, přestože jsme měli skoro čtyři hodiny přestávku na palubě, jsem byla ráda, že jsem mohla padnout do své hotelové postele a trochu se prospat.

Čtyři hodiny spánku mi musí stačit na zregenerování, poněvadž si více času ze Singapuru spánkem ubrat nenechám. Domlouváme si sraz se zbytkem crew dole v hotelovém lobby a vyrážíme na první pravý Singapore Sling koktejl. Stačí mi jeden drink a už jsem "tipsy".Ještě aby ne, málo jsem spala a nic nejedla. Protože chci Singapore prozkoumat co nejvíce, s Maďarkou Idou bereme taxíka a jedeme do Gardens by the Bay - zahrady s velkými ocelovými konstrukcemi ve tvaru stromů (Supertree Grove) a božím výhledem na Marina Bay Sands - ikonický hotel s bazénem na střeše. Přesně v 7.45 začíná velká light show s vánoční tematikou. Zase jsem jako Alenka v říši divů a nemůžu uvěřit, jaká je to všechno nádhera a jaké mám štěstí, že můžu cestovat a tohle vidět.

Po světelné show jsme se ještě vydaly na stezku v korunách těchto stromů a užily si tak výhled na celou zahradu s Marina Bay Sands v pozadí.

Dostáváme hlad, a tak se rozhodujeme najít nějakou přijatelnou restauraci. Procházíme parkem, hotelem a vstupujeme do luxusního nákupního centra, kterým projíždějí malé lodičky. Tady si jídlo rozhodně dát nemůžeme, neboť bychom zde nechali celou výplatu, a to se kvůli jednomu obědu nehodí. Hledám tak jedinou přijatelnou možnost - McDonald, necelou míli daleko. Procházíme kolem další světelné show, tentokrát fontánové. Jasně, byla krásná, ale víte, jak to je, když je člověk hladový a unavený. Nejhorší možná kombinace. Myslím, že už jsme obě byly celkem protivné.

Jakmile jsme našly mekáč, už to s námi bylo o něco lepší, ale i přesto jsme se rozhodly jít zpátky na hotel, dát si ještě jeden Singapore Sling na dobrou noc a pořádně se vyspat.

Nic lepšího mě v tu chvíli nemohlo potkat. Probudila jsem do krásného horkého dne, přestože v noci byla celkem šílená bouřka. V Singapuru je oproti Londýnu o osm hodin více, takže i když jsem vstávala po deváté ráno, abych stihla snídani, cítila jsem se, jako by mě někdo přejel. Vyřešila jsem to koňskou dávkou kafe u snídaně. SNÍDANĚ. To je jedna z nejlepších věcí - podle mě - letuškovského života. A zároveň jedna z nejhorších, protože je toho tolik na výběr, že nikdy nevím, pro co se rozhodnout, ale je mi líto něco nevyzkoušet.

Většinou toho tedy sním více, než by mi mohlo stačit na dva dny. Po královské snídani (ke které jste si mimo jiné mohli dát třeba i čínské nudle na milion způsobů) jsem se odvalila k bazénu načerpat trochu energie na další objevování Singapuru.

Tentokrát ale musím vyrazit sama, evidentně jsem mou kolegyni včera dost vyčerpala, přitom nachodila jen necelých 15 kilometrů. V žabkách.

Beru taxíka a jedu do čtvrti Little India. Malá Indie. Procházím se trhy s pestrobarevným sortimentem, a přestože jsem se zařekla neutrácet, neodolám, a kupuji pár malých vánočních dárků. Z Little India se pěšky přesunuji na tzv Haji Street. Kráčím po Arab Street, jejíž dominantou je velká mešita, a po celé ulici se rozléhá arabská hudba.

Na Haji Street - krásné barevné ulici s malými krámky a kavárničkami - si dávám mraženou kávu, dělám pár fotek a chytám dalšího taxíka. Taxíky jsou v Singapuru relativně levné, pokud nejedete ve špičce. Nebo vás někdo nenatáhne. Tak, jako nás včera.

Z Little India do China Town to trvá asi 15 minut taxíkem. Uličky osvětlené červenými lampionky jsou obklopené trhy s různými cetkami. Tak trochu jako naše vietnamské tržnice 😊. Ale jídlo tam je určitě mnohem lepší. S jídlem to ale raději neriskuji, mám celkem citlivý žaludek na cizí chutě. A mám strach experimentovat. A hlavně aby náhodou do něčeho nepřimíchali rybí omáčku. Tu já nesnáším.

Z Čínské čtvrti jsem se vydala pěšky zpátky do hotelu. Objednala jsem si hotelový servis - špagety Carbonara, a přestože v nich rybí omáčka určitě nebyla, ani to cizí koření, zpáteční třináctihodinový let do Londýna pro mě byla vyloženě muka.

Takže v Singapuru radši už ani vajíčka.