„Atraktivní díky penězům. Jo, a co má bejt“

Tak čaute, jsem zase zpátky.

Minule jsem vám vyprávěl, jak jsem vydělal svoje první větší peníze. Paradoxně, většina lidí by z takovýho balíku asi začala stavět základy svý budoucnosti, zařídila by si něco “na úrovni.” Já? Já je prostě rozfofroval. Šetření nikdy nebyla moje silná stránka. Mně vždycky bavilo peníze hlavně utrácet. Ono totiž – když je utratíš, musíš je znovu vydělat, a čím víc utratíš, tím víc tě to nutí makat. Docela ironický, co?

No, každopádně dneska vám povím historku. Takovou, co mi občas zůstane v hlavě, když se zamyslím nad tím, jak jsou lidi pokrytecký.

Návrat do dětství

Jako dítě jsem to neměl jednoduchý a peněz nebylo nazbyt. Měl jsem ale kamaráda – říkejme mu třeba Honza. Honza byl úplnej opak. Plná rodina, velkej barák, herna, vlastní pokojíček. Já jsem k němu chodíval hrát na počítači. Jenže to nebyly jenom hry, co mě tam lákalo. Jeho máma ho totiž neskutečně rozmazlovala. “Nechceš tohle? Nechceš támhleto?” K tomu hromady občerstvení. Vždycky jsem u něj dostal něco dobrýho, co doma prostě nebylo.

Záviděl jsem mu. Hodně. Připadal mi jak král ve svým malým království. Já tam byl jen host. No a pak, o pár let později, když už jsem si sám začal šlapat životem, přišla jedna situace, na kterou nikdy nezapomenu.

Ubytovna a setkání, který vás zasáhne

Když jsem vydělal svůj první větší balík, rychle zmizel. Takže jsem se ocitl tam, kde většina lidí nechce skončit – na ubytovně. Ta budova byla jeden velkej humus. Dlouhá chodba, pokoje naproti sobě, sdílený sprchy, kde člověk musel nosit pantofle, aby nechytl plíseň. Ale bylo tam teplo, postel, a hlavně místo, kde se dalo přemýšlet o tom, co dál a řekněme si narovinu oproti garáži to bylo vyloženě království !

Musel jsem projít kontrolou, než mi schválili bydlení. Přišel jsem tam, otevřel dveře… a kdo tam sedí? Máma toho mýho kamaráda z dětství, Honzy. Pamatujete? Ta, co ho tehdy tak rozmazlovala. No a místo toho, aby mi nějak pomohla, mě tam totálně zryla. “Co z tebe bude? Skončíš jako feťák!” řvala na mě, jako bych byl odpad.

Bylo mi na blití. Fakt jsem si říkal, že je to kráva. Jak mě může soudit, když se ani nepodívá na svůj vlastní dvorek?

Ironie osudu

A víte, co je na tom nejlepší? Po pár letech jsem zjistil, že ten “rozmazlenej Honza,” co měl všechno, co jsem mu záviděl, skončil jako závislák na perníku. Dokonce se kolem něj začaly šířit dost divný historky o jeho úchylkách s kluky . Takže jak je to s tím, že vás někdo rozmazluje? Může vám to připadat jako výhra, ale ve finále vás to často zničí. Tvrdá škola života vás naučí prc*t je a ne ! nechat se prc*t! Tak jak to měl v oblibě asi Honza :D

Proto říkám – je fajn mít rodinu, je fajn mít někoho, kdo vás má rád. Ale nechtějte být rozmazlený. Protože reálnej život vás nepřipraví nikdo jiný než on sám.

A co bylo dál?

Ubytovnu mi nakonec schválili. Měl jsem kde bydlet, příspěvky na jídlo, a jednou za čas jsem si na úřadu práce odškrtl, že hledám práci, i když jsem ji vlastně hledat nechtěl. Hlavní bylo přežít a plánovat další krok na své cestě za snem!

Závěr:

Víte, co je vtipný? Kšeft mi teď jede na plný obrátky, peníze dělaj další peníze, a já klidně můžu zmizet na pár týdnů. Když si ale vzpomenu, kde jsem byl před 9–10 lety, je to fakt mazec. Jasně, cesta k tomu nebyla hned, ale o tom to je – nic nepřijde přes noc. Můj problém vždycky byla netrpělivost, a to že všechno musím mít hned, ale jedna věc mi došla. Když něco fakt chceš a pořád na to myslíš, uvědomíš si, že to máš, až když to fakt držíš v rukách.

P.S.: Další blog vám napíšu z Dominikánský republiky. Dík za pozornost a mějte se!