„Atraktivní díky penězům. Jo, a co má bejt“

Víš co? Nikdy jsem nebyl z těch “hodných kluků”. Spíš takovej ten rebel, co si dělal věci po svým a kašlal na pravidla. A asi přesně tohle vedlo k tomu, že jsem skončil na ulici. První den? Pamatuju si to až moc dobře. Všechno se seběhlo, jak kdyby sis pustil špatnej film, kterej nemůžeš vypnout.

Máti mě vyhodila. Prostě ze dne na den. Bylo brzo ráno, já se zrovna vrátil z nějaký party a sotva jsem zavřel oči, už mě budila. Žádný něžný “vstávej, snídaně je na stole.” Ne, přišla z noční, vypadala jako časovaná bomba a začala mě mlátit ve spánku. A pak to přišlo – věta, kterou nezapomenu: “Nikdy jsem tě nechtěla. Byls jenom omyl z diska.” A bylo. Pár ostrejch slov tam padlo, ale stejně jsem nakonec prásknul dveřma a šel. Kam? Neměl jsem tucha.

První noc? Spal jsem ve školce, kámo. Jo, přesně tak, v dřevěný boudě na prolízačkách. Zima lezla až na kost a já brečel jak malej kluk. Nevíš, co bude, nemáš ani floka, nemáš plán. A když nemáš plán, seš v hajz*u! . Pár dní jsem bloumal, bydlel po kamarádech, ale nikde mě nechtěli dlouho. Nakonec mi jeden kámoš dovolil nastěhovat se do garáže. Jo, garáž. Moje první “vlastní bydlení”.

Zima tam byla jak v mrazáku. Spal jsem navlečenej jak cibule, spacák, deka, všechno, co jsem našel. Ale garáž byla moje. Aspoň něco. Když to šlo, přespal jsem u holek. Jasně, ženský mi tehdy hodně pomáhaly – a já jim to oplácel. Řekněme, že jsem měl v té době s buchtama hodně dobrý vztahy. Vždycky se našla nějaká, co mě nechala přespat, dala mi najíst, nebo mi prostě aspoň zvedla náladu. Řekněme že to byla jedna z věcí co mi pán bůh nadělil umět obchodovat s tím co mohu nabídnout :D například něco hodně velkého a tvrdého…

Občas jsem zabral gauč v herně. Holky, co tam dělaly, mě tam nechaly, když měly noční. Tam jsem se zahřál, měl klid. Ale věci nebyly růžový – v hernách to tehdy nebylo bezpečný, vykrádalo se, střílelo se. Prostě divoký časy.

Peněz nebylo. Jasně, kšeftovalo se. S čímkoli, co mělo aspoň trochu hodnotu. Když jseš na dně, potkáš lidi, co jsou ještě níž, a ti tě do toho zatáhnou. Jíst musíš, že jo.

Tráva a chlast? Jasně, byly to věci, co mě držely nad vodou. Hulil jsem, abych neztratil hlavu. Vodka z Lidlu za pár korun byla jedinej způsob, jak se zahřát. Byl jsem mladej, blbej a zoufalej.

Ale víš co? Tohle všechno mě naučilo, že přežít se dá. Musíš jenom bojovat. Každej den, každej krok. Tohle je začátek mýho příběhu. Příště vám ukážu, jak jsem vydělal svoje první pořádný prachy. Teď už to bude o něco víc “success story.” Ale tohle? Tohle byl základ. Můj pád. A moje první kroky nahoru. Dneska si pamatujte, že někdy musíš spadnout na dno, abys vůbec zjistil, co jsi zač.