Kdy už to konečně skončí, nebo začne ?

Že by?

Sedim, koukám do zdi. Chci ticho. Za dvě hodiny jdu na noční, dopr*. Podělanej život, furt jen makat, platit, vařit, uklízet, nechat se zabíjet. Vždyť mě baví život. Nebo?

Vlastně mě nebaví vedle tebe.

Už mě to nebaví, lidi mě nebaví, párty mě nebaví, práce mě nebaví, tahle planeta mě nebaví. Nebaví. Nikdo se se mnou nebaví. S nikým se nebavím.

Jsem tu sama, uprostřed davu.. Urvu si hlavu. Chtěla bych křičet a pak se třeba pomilovat, nebo hrát prší (ohm). Pohlaď mě.

Tvá duchapřítomnost by byla fajn. Ale ty jsi šejdrem.

Nic nechci, a přitom je to celý o tom - kdo dá víc, kdo bere víc, kdo má víc, kdo chce víc. Ale nemáme nic. Já vím, nic nechci, ale nějak mě to zevnitř začalo pojídat.

Hlavně ať se mě nikdo na nic neptá. Hlavně ať nikdo neroztahuje žaluzie.

Seru na všechno a spokojeně. Ono to deptá.

Jak se vymanit z těhleh nicnedávájíc rádoby požitků. Zacpání huby rohlíkem

Dejte mi trávu a pokoj s gaučem, kde bude felit moje malá kočičí princeznička. .

MY ?

Nebo TY a JÁ. Nejdřív TY a pak JÁ , nebo pokaždé TY a občas JÁ.

já : "cože jsem to vlastně chtěla"

Hlavně a celkově a je to báječný.

Jsem tu pro tebe, bez sebe. Je toho tolik, už ani nevím kolik.

ONA NĚCO BERE?

Ne, jen uvnitř hrudi mě to au a už nestačím. Tohle je můj filtr.

Takže dopředu se omlouvám tomu, kdo zakopne a spadne na tuhle píčovinu.

Barbora Tsunami