Dobrá smrt. Věděl jsi, že tohle doslova znamená eutanazie?

Eutanazie. Očekávaná, proklínaná, obávaná, milosrdná, ulehčující, osvobozující, nenásilná, příjemná i zrádná, dávající člověku šanci si zachovat důstojnost a rozhodnout o sobě i v otázce života i smrti.

Mysl obyčejného člověka, lékaře, duchovního či zákonodárce balancuje na ostré hraně odpovědnosti k životu svému i svých blízkých, na hraně strachu před svou vlastní nemohoucností, na hraně zodpovědnosti lékaře k Hippokratově přísaze léčit, a ne zbavovat života, na hraně pocitu úlevy, když je utrpení života bráno na milost smrtí.

Co je to eutanazie? Milosrdné podání smrtící dávky léku, či pouhé odpojení od přístrojů a nechání na přírodě, ať rozhodne sama? Nebo není náznakem eutanazie i nepodání toho nejúčinnějšího léku?

Všestranná pomoc umírajícímu

Řecký termín euthanasie, původně znamenal všestrannou pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na mírnění tělesných bolestí a duševních úzkostí. Dnes je takto označováno úmyslné urychlení smrti na přání pacienta nebo jeho rodiny.

Řada lidí se shoduje v tom, že eutanazie, když o ni člověk sám požádá (což je její základní předpoklad), je vlastně sebevražda, tedy její jistý, přesně vymezený druh. Mnoho lidí na sebevrahy pohlíží odmítavě a často jimi opovrhuje s odůvodněním, že je to pouze slabošský a zbabělý útěk od problémů.

Eutanazie není sebevražda

Člověk, který je upoután na lůžko, před sebou má již jen vidinu skomírajícího, nepříliš dlouhého života v agonických bolestech bez naděje na uzdravení či zlepšení stavu, má přeci právo na důstojný odchod z tohoto světa a ukončení trýznivých bolestí.

Oproti tomu sebevrah, ačkoliv také může být ve velmi svízelné situaci, pokud není ve fázi smrtelné nemoci, kdy již nemůže pomoci nic a celé tělo i duši svírá již jen neutuchající bolest a úzkost, se ocitá v naprosto jiné situaci než takto postižený člověk – je zde spousta možností, kterak zlepšit psychický stav – rodina, přátelé, odborná pomoc.

Hippokratés by byl proti

Ve velmi odmítavém duchu se nese Hippokratova přísaha, kterou již po staletí musí každý lékař skládat: „Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu. Právě tak nepodám ženě prostředek, který by zničil plod.“

Lékařské sliby jsou si v mnohém podobné. Proto jako vzor cituji část slibu, který používá 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze již déle než 150 let prakticky beze změny: „Budeme podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, zachováme svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoli provinění a budeme mít na zřeteli jen dobro člověka.“

Dle Diderotovy encyklopedie: „Právo na dobrovolný odchod ze života má člověk pro stáří, nemoc či jiný důvod. A eutanazie představuje i úmyslné usmrcení jiné, nevyléčitelně nemocné osoby na její žádost nebo ze soucitu.“

Postoj k nemocným se během času mění

Je třeba si uvědomit, že posun chápání pojmu eutanazie úzce souvisí se změnou celkového lidského postoje k nemoci a k nemocnému, ve které hraje podstatnou úlohu další velmi důležitá skutečnost, která nabývá na významu zejména v posledních desetiletích. Tou je mimořádný pokrok technických a přírodních věd, který výrazně změnil možnosti moderní medicíny.

Je pravda, že ve většině případů lze najít jiná, méně osudná a rozumnější řešení, než je právě eutanazie, ale co člověk, který v konečném stadiu nevyléčitelné nemoci, mezi stavy hlubokého bezvědomí trpí ukrutnými bolestmi? Člověk, který ví, že z něho jeho nevyléčitelná nemoc časem udělá lidskou trosku upoutanou na lůžko bez možnosti se pohybovat či dokonce bez možnosti jasně myslet, který chce, aby si jej jeho blízcí navždy pamatovali jako osobnost, jako člověka a ne jako něco, co kdysi sice bývalo lidskou bytostí, ale nyní je pouze prázdným tělem udržovaným při životě pouze lékařskými přístroji a kilem léků?

Smrt jako selhání

A je správné a morální držet téměř násilím při životě člověka, který sice ještě žije sám, bez podpory přístrojů, ale který si je dobře vědom, že ho léčba pouze den ode dne a s velkou šancí na zvrat a nezdar vzdaluje od jisté smrti, ačkoli on sám by už rád pokojně umřel?

Pokrok s sebou nese i další důsledky, které nejsou pro společnost šťastné – smrt se v očích veřejnosti vychovávané pod vlivem práva na zdraví jeví jako selhání a ne jako zákonitý biologický jev.

Snaha o plné využití všech technických prostředků a možností současné medicíny vede až k paradoxnímu jevu, že biologický život nemocných, vývojově postižených nebo zraněných je možný jen díky kvalitě používaných technických prostředků a technologií.

Osobně se domnívám, že pokud je člověk skutečně v situaci, kdy je již zcela neodvolatelně a definitivně připoután k lůžku a trýzní ho agonické a nesnesitelné bolesti a nelze mu z této situace již jakkoliv pomoci, měl by dostat možnost rozhodnout o tom, zda chce v životě pokračovat, či ne.