Zažij zmrzlé Laponsko s batohem na zádech

Skandinávie mně lákala odjakživa a párkrát už jsem tam byl. Minulý rok na podzim jsme byli s kamarádem na přednášce o Finsku a když jsme se dozvěděli o laponských autiotupách (čti open wilderness hut) uprostřed divočiny, který nikdy neviděly elektřinu a jsou zadarmo, byla to jasná volba.

Koupili jsme letenky v akci, všechno ostatní jsme řešili až potom. Jelikož jsme chtěli někam, kde je nejmíň lidí, pokořit nejstarší trail finska Hetta-Pallas uplně na severu, byla to ideální volba. Po příletu do Rovaniemi v půlce března jsme zjistili, že do naší destinace jezdí jeden spoj denně který ujel 15 minut před naším příletem, super zprávy na začátek! Co teď? Jediný, co nás napadlo, je zkusit stopnout auto, jestli nás někdo těch 300 kilometrů na sever nesveze. Byli jsme asi hodně naivní. Vydrželi jsme to 2 hodiny, ale byla taková zima, že už jsem sotva mluvil. Ok, stopování nevyšlo, nemáme kde spát, máme hlad a čas nám utíká… Nakonec se nám podařilo přespat v nějakým hostelu na recepci v gauči, ikdyž nám řekli že mají plno. Další den se brzo ráno budíme a vyrážíme pryč, aby tam nikdo neviděl dva zevláky, který si nechtějí zaplatit normální ubytko.

Popojeli jsme busem o 200 km výš, kde jsme museli počkat na jiný bus, který jel až za 3 hodiny. Na místě, kde je v podstatě jen benzínka a k tomu -15 stupňů fakt nechcete čekat. Proto jsme zkusili ještě jednout stop.

Po půlhodině mrznutí to vyšlo a starší pán nás veze o 70 km výš, kde má chatu mimochodem se čtyřma saunama, proč ne žejo. Hlavou se mi honilo že by nás mohl pozvat na 3 klasický kolečka v sauně. Místo toho nám řekl, že nás vyhodí na křižovatce napojující se na jedninou silnici do Hetty, kam jsme potřebovali.

Kdybych věděl, kde nás týpek vyhodí, asi už bych do toho nejspíš nešel. Nebylo tam naprosto vůbec nic a hustota provozu jedno auto za 15 minut. Po hodině a půl mrznutí a zoufalství nám zastavila starší paní, která neuměla anglicky lautr nic, ale žila v Hettě, což se nám líbilo. Vzala nás na přesně tam, kam jsme chtěli. Díky tomuhle stopu jsme tak ušetřili cca 4 hodiny, který se fakt hodily.

Půjčujeme crosscountry běžky i s pulkama (čti boby) a kolem šestý večer konečně můžeme vyrazit na první místo přespání jménem Pyhäkero vzdálené 9km. Hned první autiotupa mně naprosto uchvátila svým prostorem.

Měli jsme totiž postel hned naproti krbu zplácanýho z kamenů, takže místo toho, abych se pořádně vyspal, koukal jsem 3 hodiny do ohně a poslouchal praskání dřeva.

Větší blaho na mojí psychiku jsem dlouho nezažil! Jinak elektřina tu neexistuje, takže nečekejte ledky ve stropě. Se svíčkama to tomu dodává ještě větší šťávu.

Ráno se budíme, dáváme snídani v podobě ovesný kaše, kterou jsme si poctivě přivezli. Po snídani vyrážíme na náš první den v divočině a nic lepšího jsme si přát nemohli, než celodenní sanšajn.

Namířeno máme nejdřív na autiotupu Sioskuru, kde si dáváme k obědu tuňáka v mexický směsi a vyrážíme dál. Během cesty potkáváme v kopci bandu cca 40 sobů… no co chceš víc, než potkakt soby v divočině, který se vesele pasou.

K večeru se dostáváme na “chatu” Tappuri, kterou jsme asi hodinu hledali, jelikož byla schovaná kilometr mimo značení.

Během našeho ohřívání u malinkých kamen najednou přijde laponec jak z plakátu a řiká “good aurora today”. To, že tuhle noc bude dobrá polární záře jsme tušili, ale byli jsme rádi, že nám to potvrdil i lokál. Asi si dokážete představit jak moc se těšíte, když jste jí ještě nikdy neviděli.

V podstatě celý večer jsme trávili venku v takový zimě, kdy se bojíte vytáhnout prsty z rukavic. Ani radši nechci vědět, kolik bylo stupňů. O půlnoci kamarád s rampouchem u nosu řiká, že to nejlepší už jsme viděli a to jsme neviděli žádný zázraky. Přemluvil jsem ho ať ještě nechodí spát a vyplatilo se to. Cca u půl jedný ráno se totiž rozpoutal totální nesmysl na nebi. Teď už chápu, když někdo říká že to dokáže tancovat na obloze. Bylo to neuvěřitelný, dokázal bych na to koukat celý noci.

Po ránu vstáváme na východ slunce. Hned jsem věděl, že tohle natočit dronem musim, jelikož by to utrhlo srdce každýmu romantikovi. Venku foukal dost silnej vítr a zima byla taková, že jsem se bál nahodit vrtule. I přesto jsem to nastartoval.

Problém je v tom, že řídit drona v rukavicích moc nejde, takže jsem ještě 2 hodiny potom rozmrazoval ruce nad kamnama a to jsem byl venku jen 5 minut! O dronu ani nemluvim, ten si dělal naprosto co chtěl. Nechci zmiňovat že mi málen 2x vzal kramle. Při každým vzletu zamrznul gimbal, takže vlastně skoro všechny záběry nepoužitelný. Ale co, tohle jsou věci který se prostě stávaj a elektronika tohle počasí moc nezvládá, spíš vůbec.

Odpoledne příjíždíme do místa Hannukuru, kde je postavená i sauna! Neváháme, hned kamna fedrujeme dřevem ať to pořádně pálí a dáváme nabít drona na solární panel.

Po sauně jsme totálně vytuhli, ale po večeři jsme si dali druhý kolo spojený s ice fishingem . K tomu nás čekala opět polární záře a to v kombinaci se saunováním dělá nezapomenutelnej zážitek. Pro mně, jako milovníka sauny už nic víc neni. Jen upozorňuju, že jsme tam byli naprosto sami široko daleko!

Další den vstáváme a oblíkáme powerbanky na tělo, aby byly v teple jako každej den. Počasí opět v topu, ale to ještě nevíme, co nás čeká. Místní sníh je jen prašan, takže když člověk šlápne kamkoliv mimo cestu projetou skútrem, je po pás ve sněhu a čekaly nás nikdy neprojetý cesty.

To by ještě šlo, ale když jsou do nikdy nekončících kopců, je to podstatně horší. Ještě s 50ti kilovýma bobama za sebou. Musim říct, že na takový dno jsem si dlouho nesáhl, možná nikdy. Fakt jsme si mysleli, že tam zahučíme vyčerpáním. Nahoře na kopci byla postavená nejstarší autiotupa ve Finsku a podle toho to taky vypadalo.

Byla nádherná, se sobíma kůžema a krbem, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli péřový spacáky, tak by jsme pravděpodobně umrzli. Foukalo do ní a o těstnosti dveří se nedalo vůbec mluvit.

Museli jsme do další o pár kilometrů dál, ikdyž trošku se smutkem. Kdyby vás zajímalo, jak to funguje se záchodama v těhlech teplotách, tak jsou všude kadiboudy, ale s jednou obrovskou vychytávkou. Všude jsou totiž polystyrenový prkýnka a to je potom radost, to se můžou jít lecjaký prkýnka zahrabat do hnoje.

Předposlední ráno nás klasicky čeká vločková snídaně, kterou už do sebe cpu horko těžko a taky máme před sebou poslední den na běžkách. Vyrážíme a odměnou pro nás byl asi 5 kilometrový kopec dolu, což jsme si fakt užívali.

Po 15 kilometrech dorážíme do první civilizace a zároveň jediný hotel široko daleko. Okamžitě si dáváme vychlazenou količku a k tomu tabulku čokolády na doplnění energie. Jasně, vim že je to šílená kombinace, ale tohle nám vytrhlo trn z paty. Odpoledne vyrážíme na 4 kilometry vzdálenou autiotupu Mäntyrova, kde budeme byvakovat poslední noc v divočině.

V noci jsem spal hodinu, jelikož jsem se 4x vzbudil s tim, že je mi ukrutný vedro a pot ze mně tekl na všechny strany v litrech. Dokonce jsem se musel jít na 10 minut zchladit ven do mrazáku a to jsem měl na sobě jen trenky. Aby taky ne, když jsme topili jako o život. My tomu řikáme “ syndrom plných kamen”. Kamna musej jet naplno ať je vedro jaký chce.

Po probdělý noci se ráno vracíme k hotelu a dáváme jízdu na psím spřežení, který jsme si den předem domluvili. To tady člověk zažít prostě musí a stálo to za to.

Se 70 kilometrama na běžkách ušlých během 5 dní nás čeká už jen cesta autobusem na letiště a hurá domů. Celej tenhle výlet beru jako obrovský odreagování, poznání a zároveň velkou výzvu překonat něco, co normálně nezažiješ.

Vlastně všechno, co zavání adrenalinem a aspoň trochu něčim, co je nebezpečný, mně baví. V Těhlech podmínkách tě totiž dokáže dost věcí překvapit, jako například mytí nádobí, kdy ti během minuty přimrzají ruce k hrnci. Nebo když se chceš aspoň trochu napít, tak musíš rozmrazit minimálně dva kýble sněhu. Zastavovat se taky moc nevyplácí, protože jakmile zastavíš, začínáš regulerně mrznout.

Nakonec je to vlastně hrozně supr a můžu to všem vřele doporučit, protože to ve mně zanechalo dost zážitků spojených s velkou očistou mysli.

Nakonec si můžete vychutnat video z našeho dobrodružství, který stojí minimálně za shlédnutí.

Jestli vás tohle všechno zaujalo, můžete se podívat i na víc věcí z mojí tvorby nebo zážitků na mém Instagramu.