Každý jednou spadne alias můj zážitek z Bali

Tenhle tip rozhovoru před mým odletem na Bali proběhl minimálně pětkrát a řadí se tak po otázce "Proboha, co na Bali budeš dělat sama?" mezi 2. nejčastěji položenou otázku. Po všech těch "víš, že ale každý jednou spadne" jsem opravdu pád čekala, to, že se budu cítit na skútru tak sebejistě, mě ale překvapilo.

Po několika desítkách projetých kilometrů a prvních pěti dnech na Bali, jsem se vydala do oblasti Munduk. Plány jsem si většinou tvořila ze dne na den, tipy jsem získávala nejraději od místních, ale inspirací pro mě samozřejmě byli i fotky z Instagramu. Právě ten mě inspiroval navštívit místo připomínající temple, o temple se však nejedná, jedná se o vstup do „Handara Golf & Resort“. Proč jsem měla v plánu místo navštívit? Oblast Munduk se nachází v severní části Bali, a na fotkách tak toto místo bylo zachyceno v mystické mlze, lákala mě tak jeho atmosféra. Místo jsem ale na maps.me nenašla, a tak nezbylo nic jiného, než se ptát místních. Když asi třetí dotazující pochopil, o jaké místo se mi konkrétně jedná, nasměroval mě a dodal „Hati, Hati.“, v překladu znamenající „Opatrně“.

Měla jsem odbočit asi tak po 500 metrech doleva, odbočka ale nikdy nebyla, a tak jsem zastavila. Rozhlédla se a po chvilce chtěla vyrazit dál, otočila jsem se, jestli nic nejede a zahlédla dodávku, „To stihnu.“ problesklo mi hlavou během sekundy a během druhé jsem už s rychlostí blesku přidala na plynu.

Jestli si myslíte, že dokážete být rychlejší než nějaké auto, motorka, cokoliv, zapomeňte na to a vždy raději zůstaňte nohama na zemi.

Během té druhé sekundy jsem nejen vystartovala rychlostí blesku, ale také letěla dvěma pruhy na opačnou stranu silnice. Jsem si jista, že celá akce trvala ani ne tři sekundy, no přijde mi, že v hlavě mi proběhlo tak deset minut. Vnímala jsem jen sebe, své myšlenky a v dálce zahlédla strom, tu chvíli jsem poprosila, at všechno dobře dopadne.

V šoku jsem se zvedla oklepala, zkontrolovala, jestli mi nic není a hned uslyšela hlas: “Are you ok?“ „Yes I am.“ Nevěřila jsem vlastním očím, uším, ničemu. Pán s paní, kteří zastavili, tak po mém uspokojivém souhlasu, odjeli. No a já? Já se tam kulhajíc na pravou nohu procházela asi tak pět minut.

Mohla jsem na sebe být naštvaná, ale zároveň jsem byla jedinou osobou, která mě v tu chvíli mohla utěšit. A tak jsem sedla na skútr, a dalších 19 km, kterých mě do hostelu čekalo, jsem pořád jen děkovala za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Kousek od hostelu byla mezi stromy kavárna a protože jsem nechtěla do hostelu přijet rozrušena, sedla jsem si a dala si kávu. Začalo pršet a já si uvědomila, jak se během jedné sekundy člověku může změnit život.