Moje nejlepší lyžovačka aneb do Livigna prostě musím jet znovu

Ležím v horečkách a za pár dní se mám vydat na hory. Prostě to radši hned odvolám – riskovat fyzickou námahu po nemoci je přece blbost. To samé mi nezapomněla do telefonu horlivě oznámit i moje matka. Nadopován prášky usínám.

Další dny jsou již překvapivě rychle snesitelné a já tak otáčím svůj pohled na věc. To Livigno prostě dám. Stejně se první den ještě nelyžuje, tak to aspoň nebude tak prudká změna prostředí a nápor zároveň.

Vysedám z Uberu, děkuji rumunskému řidiči, který hbitě nacpal mé 177 centimetrů dlouhé fošny do jeho nafukovací fabie.

Cesta 8–9 hodin, na první benzince kupuju sluchátka. Další věc, kterou si pamatuju, už je jenom probuzení za svítání v serpentinách mezi vrcholky rakouských Alp. Řidič Pavel mistrně vypočítává každý milimetr, a ne zrovna autobusům přívětivým prostředím proklouzává za doprovodu třetí studiovky Radiohead jako nůž máslem.

Nervy před bouří

První lyžovací den dáváme 30 kilometrů, což je na mé z většiny neaktivní, a tím pádem lehce chatrné tělo, přespříliš. To se ale dozvídám až o den později, kdy horko těžko vstávám z postele.

Jdu už teda konečně na tu večeři, říkám si. Vtom však začne zvonit telefon. „Matěji, máš teda zájem o ten heliskiing, jak jsi říkal? Bude to buď zítra, nebo nikdy, lepší podmínky už nebudou.“ Hm. Věc, nad kterou jsem váhal a ze které mám přirozený respekt, se najednou z potenciálního čtvrtku přesunuje na zítřek – úterý.

„Mám,“ donutil jsem se odpovědět, protože si tuto příležitost prostě nechci nechat ujít. Za několik desítek minut si půjčuji 105 milimetrů široké freeridové lyže a lavinovou výbavu.

Pečlivá instruktáž o tom, co dělat, když kolegu zavalí lavina, a že vlastně nemá cenu ani začínat kopat, když je 2 metry hluboko a raději vyzkoušet, jestli není ten další trochu méně zavalen, mi na klidu moc nepřidává. Na pocitu bezpečí ale ano a každou instrukci bedlivě poslouchám.

Pavel, já a Adam, jezdíváme prašan

Přilétá helikoptéra, dostávám dávku pichlavého sněhu za krk, nastupuji. Po dvou minutách poklidného letu to pilot – evidentně schválně se škádlivým záměrem – naklopí o 30 stupňů a mně nezbývá než polohlasem vulgárně okomentovat jeho manévr.

Pak už se jenom spouštím do nedotčeného prašanu a v pravidelném rytmu pluju po povrchu. Někdo, kdo toto nezažil, to asi dost dobře nepochopí, ale je to pocit k nezaplacení. Nejblíže mě však napadá přirovnání k naprosté, alespoň momentální svobodě. Jenom vy a hory.

Kolegové, co jeli před námi, své skotačení nezapomněli krátce zdokumentovat

Po prvním sjezdu se jednohlasně shodujeme, že musíme dát další. Vrtulník přilétá a vysazuje nás tak na protější hoře. Po jejím zdolání se naprosto zmoženi a plni endorfinů zmůžeme jen na blažené úsměvy na našich zpocených tvářích.

Předchozí tři odstavce jsou v podstatě hlavním důvodem, proč tituluji týden v Livignu jako mou nejlepší lyžovačku. Další dny se nesly v duchu ježdění ve středisku, které se pyšní vskutku schopným snowparkem. A ještě teda v duchu mnoha často až přespříliš dlouhých jägermeisterových dýchánků, ale víte, co se říká – co se stane v Livignu, zůstane v Livignu.