Chlupatý štěstí

Jedno z těch všech mých je chlupatý a jmenuje se Homie a Jimmy. Plyšáčci, kteří mi dokážou zvednout náladu a pomůžou když je nejhůř. Je mi s nimi dobře, i když pozřebuji být sama (ale ne úplně, klasika). Vyslechnou mě a vím, že mě nikdy nebudou soudit. Je jim jedno jestli jsem ztloustla nebo zhubla, jestli mi to sluší nebo vypadám jako právě vylezlá z nory. Jsem prostě jejich máma a to stačí.

Miluju je. Jejich upřímnost a oddanost. I když jsme si prošli náročnějším obdobím, kdy jsme byli asi dva měsíce oddělení a já jsem si myslela že už je nikdy neuvidím, pořád to mezi námi je. Ta láska, která funguje a je opravdická. Občas se ptám sama sebe, zda tohle funguje i mezi lidmi. Dokážeme se smířit s tím co se stalo, na všechno zapomenout a milovat se tak jako na začátku? Možná, doufám v to. Jen to chce asi víc času. Psi to nechápou, nevědí co se stalo a důležité pro ně je to, že je to zase všechno v pořádku a tak jak má být.

To je jedna z věcí, kterou bych se od nich chtěla naučit. Žít tady a teď.

Tak si to pamatujte a zkuste to taky. Je toho spousta, co se můžeme od našich chlupatých lásek naučit.