Kolotoč bolesti

Děti bez naděje. Plný zničenejch duší. Rozervaný na kusy. Máme střepy v hlavě, střepy v srdcích. Každý slovo nám dál otvírá starý, nikdy nezhojený rány, co nosíme si na jazyku. Bloudíme, hledáme, nacházíme a znovu a znovu ztrácíme. Díváme se na svý odrazy ve sklech. Díváme se na sebe skleněnýma očima. A to, co vidíme, nikdy není to, co bysme chtěli vidět. A podle těch odrazů se snažíme srovnat. A tak tu stojíme, zkroucený, sehnutý a jsme směšýma karikaturama tohohle světa. Jako loutky v divadýlku, který si řiká svět. Hra na život podle scénáře společnosti, která nás vyrobila. Vychovala k obrazu svýmu a trochu se sekla. Jsme zmetci, odpad, nadbytečnej produkt. Nepoužitelný, nedosaditelný do připravenejch vzorců. Možná proto, že máme vlastní hlavu. Ta chyba, co vidí oni v nás. Ta chyba, skrze níž nás odvrhují, tlačí, deformují a snaží se napravit. Ta, co z nás dělá nepřizpůsobivý jedince. Díky ní vidíme celou tuhle frašku jinýma očima. Očima, co zestárly dřív, než by měly. Ty, co pálej při pohledu na to, co po nás chtěj. Jsme sbírkou nenaplněnejch očekávání. Jeden omyl střídá druhej, zklamání nahrazuje bezmoc. Co s náma? Kam nás uklidit. Jak nás zmizet. Zamést jako drobky pod postel. To je naše práce. Nepotřebujeme pomoc. Nás samotný žití bolí. Každej den, každej posranej den to tu nenávidím víc a víc. Nepatřim sem. A přece tady musim bejt. Jsou tu okovy, který nikdy nesundám, budou mě drtit pořád víc, budou se zarejvat hloubš. Nejde z nich utýct. Potáhnu je s sebou ať se hnu kam budu chtít. Potřeby, nutnosti, zákazy, pravidla. Kolotoč, ze kterýho nevystoupíš. Bude se s tebou točit, dokud nepřijde tvoje poslední jízda. Závidim všem, co maj slepený oči cukrovou vatou. Ty neviděj nic, než zářivou změť světýlek. Toužej po tom bejt jejich součástí, neviděj to, co stojí za kuželama reflektorů. Ty stíny, co natáhnou se k tobě pokaždý, když vystrčíš z kolotoče ruku ven. Já je v očích vidím pořád. Ať se zahledím do toho nejjasnějšího světla, vidim siluety, co se černaj na okrajích. Škodolibý úsměvy kdykoliv zvracím z tý nesmyslný jízdy. Nenechaj mě vystoupit. Budu obracet svý vnitřnosti dokud někdo neusoudí, že mam dost. A já už mam. Docházej mi síly. Už jen tupě nechávám dojíždět další kolo, aby mohlo nahradit, co jsem budovala já. Probouzím se každej den s nevyhnutelností světu vlastní. Neuteču, neschovám se. Jak dlouho to ještě snesu? Už nemůžu. Nechce se mi dejchat. Nechce se mi spát. Jenom setrvačností fungovat. Jdou po mně. Moji malý osobní démoni, co nosim si hluboko v sobě. Cítím jejich chladný dlouhý ruce, jak se po mně zevnitř sápou. Držej mi v kostnatých dlaních všechny orgány. Šeptají mi zevnitř. Snažit se je neslyšet.Bojuj s něčím, co ty neuchopíš. Postav se něčemu, co existuje jenom v tvojí hlavě. Boj s neviditelnými obry. Nikdy nekončící bitva. Kterou dřív nebo pozdějš nejspíš prohraješ. Schizofrenní myšlenky, co se tě pořád snažej dohnat. Nevíš nic. Nevíš kdo seš. Čí seš. Nevíš kam máš jít. V sobě ten neutuchající pocit, že tohle místo neni to pravý. Pocit, že tam nepatříš. Pocit, že nepatříš nikam. Že tě nikde nikdo nechce. Jenom parazituješ na všech, co mihnou se ti životem. Nikdy nevíš. Nic. Každá věc, každá myšlenka, všechny činy, slova, který ti někdo věnoval. Za vším vidíš temnotu. Neutuchající pochyby. Jestli to, co slyšíš, je pravda. Užírající pocit, že seš součástí blbýho vtipu. Už ani nevíš, co je realita a co sen. Tak moc ses snažila utýct. Téměř dva roky jsi ničila všechno kolem sebe. Veškerý hodnoty, city, touhy, zájmy… Příprava na přechod do finální fáze. Dvouletá příprava na smrt. A pak ti zbyde strach. Posranej nedostatek odvahy. Pocit určitý odpovědnosti. Že možná tady ještě musíš zustat. Že jsou tu lidi, kterejm něco dlužíš. Nejde se vrátit. Neumim to. Jsou věci, který jsem ztratila společně s tím, jak jsem se po kouscích zatracovala a zabíjela samu sebe. Jak zapálit oheň v krbu, kterej je prázdnej? Cítim v sobě okraje vytlačený od těch věcí, co při sobě člověk pořád nosí. Jsou to vybledlý vzpomínky. Na to, kým jsem byla. Zbylo mi jen pár věcí, který jsem neodložila. A neni to skvostnej výčet. Mam v sobě mrazivej strach, bodavou paranoiu, všeobjímající bolest. A hořkosladkej cit, co nahradil bezhlavou lásku. Přibyla oddanost. Nikdy jsem se necítila být někomu svěřená, bránila jsem se závislosti. Teď v sobě nacházím nepochopitelně silnou masu něčeho, co by mě umělo rozervat na hromádku masa a kostí. Je to malej ptáček v mojí hrudi. Cítim jak otírá svý křídla o vnitřní strany mých žeber. Začne poletovat na místě a mává pírkama jako magor pokaždý, když se podívám na lidi, co se mnou ztrácej čas. Na jednu stranu nechápu proč. Na druhou nevím proč vděčná. Oni jsou jediný světlo mýho bytí. To, že tu jsem a jak tu jsem. Je díky nim. Nevím, co pro ně jsem já. Logicky vzato přítěž. Maj na krku pověšenýho dementa. Dementa, co má problém mluvit a když, tak většinou mele mrdky. Protože neví, co říct. Neví, jestli v tu danou chvíli smí mluvit. Přehnaně citlivou bytost. Která samu sebe připravila o tolik citů a drobných kontur, co všemu dávaj smysl, že jí zbyla jen škála těch základních. Jsem emoční idiot, kterej funguje na strohých principech. Zapomněla jsem, jak se v lidech čte. A já sama ani nevím, co chci. Co potřebuju. Občas myslím, že mám jasno. Ale to mě brzo přejde. Vím, kdy potřebuju něčí blízkost. Občas bych obětovala všechno pro možnost nechat se zbytečně pevně obejmout. Nechat se držet a slyšet, že všechno bude ok. Ať už to znamená cokoliv. Vím, kdy mi něco ubližuje. Na to moje já reaguje samo. Akorát přehnaně. Dovede mě rozhodit maličkost. Slovo, pohled, pohyb… Najednou mám v sobě rozbouřený moře, co se skrze mě dere ven. Ale aspoň tohle už vím, čím je. F60.31. Diagnóza mýho já. Emočně nestabilní porucha osobnosti. Ruku v ruce s paranoiou a schizoidníma tendencema. Asi se s tim prostě žije trochu jinak. Neumim fungovat jako ostatní. Neumim myslet jako oni… Říkám si, proč se nakonec nenechat někde zavřít. Lidi kolem by měli klid. A mě život i takhle bolí. Proč ubližovat ještě někde jinde? Neumim dávat. Vždycky jsem se snažila moc lidem nepřekážet. Proč se mi to teď vymyká z rukou? Momentálně jsem absolutně nemožná. Doslova jsem se nacpala k lidem kolem sebe. Nevim, co dělat. V plánech jsem nikdy nebyla dobrá. Snažim se… Vlastně ani nevim o co. Jen celou svojí tíhou bytí zkouším někam zmizet. Utýct. V naději, že už se nevrátim k plnýmu vědomí. Že zustanu ve svym paralelním světě. Pokus se zabít aspoň psychicky. Ještě pořád vsázim na tuhle možnost. Ačkoliv teď mě bolí myšlenka, že bych měla někoho z těch lidí opustit. Znamenaj pro mě něco neskutečně silnýho. Tvořej muj svět. Mý bezpečný místo. Pokud zrovna nejsem ve tmě. Tam by se mnou neměli. Jenže je mám tak hluboko, že ne vždycky se mi je podaří vynechat z mejch schýz. A tyhle společný výlety na zapovězený místa mě narušujou i v běžnym a reálnym světě. Slyšim hlasy, vidím věci, který nejsou. Čekám na vhodnou chvíli, kdy se tim nechám pohltit. Zatím jsem většinou schopná určit, co patří do který perspektivy. Nemůže bejt tak těžký zmagořit uplně. Stačí zmizet někam pryč… A už se nesnažit vrátit.