Kolotoč

Četla jsme si teď svoje články, co jsou tři a půl roku starý. Přijde mi to až neuvěřitelný, co všechno se dokáže člověku honit hlavou. Téma mejch myšlenek se abysolutně nezměnilo. Jen jsem o pár let starší. Měla bych tedy mít o pár let víc zkušeností. Proč mám teda pocit, že jsem byla jenom šípková růženka. Pořád myslim na to samý, pořád toužím po tom samým. Proč mi už tenkrát nedošlo, že asi něco nebude v pořádku. Že nemá smysl zůstávat na jednom místě. Že je důležitý se odrazit a neztrácet hloupě čas? Má tohle snad svůj důvod? Nerozumím tomu, jestli mám být vděčná, protože bych jinak nepotkala tuhle oběť. Jenže k čemu mi to je, když moje opožděnost akorát způsobuje, že s tou entitou neumím pracovat. Je tak blízko a přitom mám pocit, že je tak strašně cizí. Dokážu odhadnout na co myslí. Ne, spíš- vím na co myslí. Vím jak zareaguje a jak se v daný situaci zachová. Ale rozhodně to není tim, že je průhlednej. A taky se neznáme tak dlouho, abych ho měla přečtenýho. Tak proč to dokážu? Jako by mi někdo sdělil strašně důvěrnej kód a já si ani neužila to kroucení mozkovej závitů při jeho dešifrování. Jako by mi někdo dal výsledky těžký písemky a já tu jedničku dostala zadarmo a podvodem. Komu to teď mám splatit? Andělovi co na mě dává pozor? Ďáblovi? Sama sobě? Nebo možná jemu, že mi to on sám udělal tak jednoduchý. Doufám, že nejsem jak tenkrát. Taky o tom jen mluvím, ale zase zůstanu na jednom místě, zase se nebudu odrážet a budu ztrácet čas, dokud mi za pár let nedojde, že jsem vlastně pořád na začátku jako tenkrát. Asi to tak mám bejt. Srát na to. BIÁÁČ.