Věkový rozdíl se (ne)dá lehce přehlížet

Teď je mi 19 let, profesionálně sportuju, k tomu dálkově studuju střední školu (nebo se o to aspoň snažím) a zdá se, že můj život se vydává docela správným směrem. Ale zajímavý věci se mi začaly dít už o něco dřív.

Vždycky jsem byla celkem vyspělá holka, aspoň mentálně určitě jo. Měla jsem samý starší kamarádky a s mýma vrstevníkama jsem si moc neměla co říct. A s klukama už tuplem ne.

Už asi od mých 7 let jsme měli řekněme rodinnýho přítele Petra, kterej mě i se sestrou občas vzal do kina, do zoo nebo tak. Byl to hrozně fajn chlap, svobodnej i když mu bylo už kolem 30-ti. Takhle jsem ho občas vídala a rodiče byli i celkem rádi, protože na něj byl spoleh a vždycky jsem jim vyprávěla, kde všude jsme byli a jak to bylo super.

Bylo mi necelých 15, když úplně nevinně začaly velký věci. V tu dobu se mi hodně líbil jeden kluk, měla jsem s ním jít poprvý ven a právě s Petrem jsme tohle řešili ve velkým. Co když se mu budu taky líbit a bude mi chtít dát třeba pusu, ale já vůbec nevím, jak se to dělá. Takhle s odstupem času mi to taky přijde vážně trapný... A co je ještě horší, jako správnej kamarád se Péťa nabídl, že mě to naučí. Vím, že je to divný, ale byli jsme si hodně blízcí, takže já na tom neviděla absolutně nic jinýho než to, že mi chce pomoct.

O pár dní později, když mě šel večer doprovodit domů, se to vážně stalo. Po klasickým obejmutí jsme se začali líbat. A určitě to nevypadalo jako nějaký vyučování. Po pár dnech vzapamatovávání jsem začala čím dál víc vyhledávat jeho společnost. Netrvalo dlouho a já si uvědomila, že jsem do něj zamilovaná. Myslím, že se ani není čemu divit, protože pro holku je první pusa celkově dost emotivní záležitost.

Ještě kratší dobu pak trvalo, než jsme si vzájemně vyznali lásku. Jo. Nutno podotknout, že on do mě byl taky opravdu zamilovanej a pravděpodobně pořád je. Takže označit ho za nějakýho pedofila není úplně na místě.

Každopádně přesně tam to začalo. 2 roky. 2 roky největšího tajemství v mým životě. Kdyby se tohle kdokoliv dozvěděl, byl by to průser pro nás oba. A už bychom se díky mým rodičům nejspíš nikdy neviděli. No jo, láska je slepá. Moje láska se asi narodila úplně bez všech smyslů.

Rozdělila bych to na takový dvě období. Asi měsíc jsem věřila, že nikdo lepší než on neexistuje, zamilovaná až po uši. Další měsíc jsem v sobě dusila, že nás okolí nikdy nepřijme a že to nemá žádnou budoucnost. To jsem odmítala jít k němu domů a sex s ním se mi víc hnusil než líbil. On z toho byl docela smutnej, ale asi si myslel, že to jsou nějaký "ženský nálady" a bral to v pohodě. Všechno tohle bych připsala i tomu, že jsem kvůli sportu byla často pryč a tak jsem měla až moc času na přemýšlení.

Teď klidně můžu přeskočit celej náš vztah. Vůbec nikdo se to nedozvěděl. Důležitý je, že za celou dobu jsme se ani jednou nepohádali, což je úctyhodný, jelikož jsme to prostě neměli zapotřebí. Ale mě to celý podvědomě doslova žralo zevnitř už proto, že jsem si nalhávala pravej opak.

Když mi táhlo na 17, čím dál víc jsem toužila po normálním vztahu. Jaký to je se na ulici držet za ruce? Dát si pusu v tramvaji? Postnout na facebook společnou fotku? Tohle jsem záviděla všem párům i přesto, že si asi nerozuměli ani z poloviny tolik, co my.

A zřejmě není divu, že mě zanedlouho snadno okouzlil jeden kluk. Jmenoval se Kuba.