Dolomiti di Brenta

V první polovině září se konečně naložil auťák a vydalo se směr Itálie. Cílem byly Dolomiti di Brenta a nejvyšší vrchol Cima Tosa (3.173 m), o který jsme se chtěli pokusit.

Počasí nám ale vůbec nepřálo. Předpovědi byly neoblomné a hlásily déšť a ještě silnější déšť. Natěšenost však byla příliš velká než abychom to otočili a plán se nám na rychlo měnit nechtělo.

Autem jsme dorazili do městečka Molveno, které je mimochodem, jak vystřižené z katalogu a navíc se může pyšnit parádním jezerem, které musí být v hlavní sezóně obsypáno lidmi ze všech stran.

Převlíkla jsem se do relativně nepromokavých věcí, nasadila batoh a vyrazili jsme za slabého deště nahoru. Měli jsme namířeno k chatě Pedrotti (2.496 m). Cestou déšť přidával na intenzitě. Musím přiznat, že rozpohybovat tělo a nastoupat první metry mi pokaždé dává nejvíce zabrat. Někdy mám pocit, že musím vypadat úplně na umření.

Přibližně po třech hodinách jsme dorazili k chatě Selvata, odkud to mělo být k chatě Pedrotti ještě jednou tolik. Chvíli jsme přemýšleli co dál, protože jsme (jako vždy) vyráželi pozdě a do další chaty bychom dorazili za tmy. Nakonec jsme si řekli, že to dáme. Čelovky jsme sebou měli a víc mokří už jsme stejně být nemohli. Po další půlhodince stoupání nás ovšem zastavili proudy vody, které se valily z vrchu dolů. Koumali jsme, kudy by to šlo obejít nebo přebrodit, ale nakonec jsme to vzdali a vrátili se zpět do chaty Selvata a ubytovali se. Na chatě jsme byli jedinými hosty. Dostali parádní večeři a usušili sebe i věci u krbu.

Ráno to venku vypadalo mnohem lépe a i předpověď už neměla být natolik špatná jako předešlý den. Tak jsme se začali znovu plahočit směrem vzhůru. Místo, které nás večer poslalo zpátky dolů bylo nyní schůdnější a já se začala těšit na parádní panoramatické výhledy. Mé očekávání však vzalo brzy za své. Ze všech stran se začala krást mlha a bylo hnedle po výhledu. No co, hlavně, že nepršelo...

K chatě Pedrotti jsme dorazili už značně hladoví. Já jsem v horách pořád hladová. Bez pořádných zásob sladkého a celkově jídla se odmítám na túru vůbec vydat. Je to moje hlavní starost ještě spolu s tím, aby mi náhodou nebyla zima. Protože hlad a zima je pro mne asi ta nejhorší možná kombinace vůbec.

Díky počasí se nám původní plán celý posunul a bylo jasné, že na Cima Tosu si musíme nechat zajít chuť. Vlastně jsme ji díky mrakům a mlze vůbec neviděli. Po obědě jsme tedy vyrazili zpátky k autu. Cestou začalo opět pršet a už během dne nepřestalo. Sestup nám trval celé odpoledne a poslední dvě hodiny jsem už vysloveně trpěla. To bych se pokaždé nejraději svalila ze skály dolů, jen aby už bylo po všem (hahaha). Ale pak stačí jeden, dva dny, kdy nohy přestanou bolet a opět začínám snít o novém malém dobrodružství.