MikaH- příběh

XVIII. IV. MCMXC Nějaká díra

Vzbudil jsem se něco málo před desátou

Stejně jako šlo poznat že jaro je v plném proudu, stejná věc se dala říct o nabírání vojáků do armády. Rád jsem se tu dobu každej rok díval z okna jak pěkný maminy těch rozmazlenejch fakanů brečí, zatímco oni se smějou a neví co je čeká. Já už to mám naštěstí za sebou. Dalo by se říct že jediný co z toho mám je kérka nějakýho zmutovanýho delfína na rameni.

Zvedl jsem svou prdel z postele

Rozhodl jsem se, že půjdu pozdravit Herbyho, najíst se a zeptat se jestli není něco na práci. Makal u Mikaelse v baru. Byl to slušnej lokál, naposledy se tam střílelo v pěta osmdesátým, asi dva měsíce po mým příchodu. Byl to slušnej krvák, to vám povím. Vod tý doby se tam neobjevil nikdo kdo by hledal nějakej problém. Ale abych nezabrousil od tématu, Herby byl můj kámoš od tý doby co jsem začal pracovat jako dělník na stavbě. Byli, jsme a snad ještě dlouho budem spolupracovníci, kámoši a vlastně už jsme dlouho něco jako rodina. Teda, dalo by se to tak říct. Šoustal mou sestru půl roku a vlastně se mu ani nedivím, je to celkem kost. Mikaels nás vzal do party oba dva z ničeho nic. Vod tý doby chodím k Herbymu každý ráno na jeho luxusní palačinky. Nikdy nevěděl že bude dobrej kuchař, ale ani já jsem nevěděl že budu dobrej podvodník. Holt nám to oběma náramně sedlo. Řek bych, že je to mnohem lepší než na stavbě.

Ten den jsem silně zaspal, holt člověk taky někdy potřebuje vypnout. Stávat každý ráno v šest a jít spát v jednu taky není žádná prdel. Ráno jsem si vždycky zašel pro job a celej den byl v tahu.

Myslel jsem, že můj pozdní příchod nikomu vadit nebude, posledních pár měsíců se nic moc nedělo a já neměl skoro žádnou práci. Hned po tom co jsem se dostal na sedmou ulici, věděl jsem že se ten den něco kurevsky posralo. Vchodový dvěře od baru byly vysklený, před ním stálo šest poldů a z pozadí to sledovalo pár čumilů. Poldové mluvili s Janie, spolumajitelkou lokálu a tak jsem si řekl že bude lepší když to vemu zadním vchodem. Nenápadně jsem chtěl projít mezi auty až do zatmělý uličky, ale Jane si mě všimla. „Davide pojď sem, rychle!“ V tu ránu jsem věděl že to bude fakt zlý. Pomalu jsem kráčel za nima, s úmyslem co nejrychleji a nepozorovaně zmizet. „Davide, prosím, prosím, řekni tady pánům policajtům kde je Mikaels, prosím, řekni že to víš.“ Ubrečená Jane, ubrečená holka co vlastníma rukama dokázala zabít sto kilovýho chlapa. Málem jsem omdlel, nesnášel jsem a doteď nesnáším takový nečekaný věci. „Prosím, Davide, pomož nám, pomoz jim ho vypátrat, doufám , že není zraněnej, doufám že muc nic není, prosím Davide něco řekni prosím.“ Padla mi na rameno a celý ho promočila slzama. To abych si vyměnil košili hned v poledne, fakt super. „Ne, Jane, absolutně nic nevím, včera jsem si vzal volno a naposledy jsem Mikalse viděl sedět u stolu u fotbálku předevčírem. Můžeš mi, nebo můžete mi prosím říct, co se tady dějě?“ Jednal jsem klidně, i tak jsem byl s nervama hodně v prdeli a to jsem ještě pořádně nevěděl co se dějě. „ Pane, můžete nám prosím prozradit vaši identitu a dát nám příslušné doklady? Občanský průkaz bude bohatě stačit.“ „Dobře, tady ho máte, a teď bych rád věděl co se tu děje, řekne mi to někdo z vás?“ Okem jsem nakoukl na vysklený dveře a louži krve před barovým pultem. Celkem se mi ulevilo když jsem viděl usmívajícho se Herbyho jak za barem míchá nějakej jeho drink. Herby měl moc dobrý drinky. „Takže, takže pane Lewkovski, byli jste si nějak blízcí s panem Lebcinskijm? Zatím toho nevíme skoro nic, jen to co tu můžete vidět a to že majitel tohoto podniku je nezvěstný zhruba pět hodin. Naposledy byl viděn ve své kanceláři zhruba v sedm hodin. Víc informací vám poskytnout nemůžeme.“ „Dobře, díky pánové.“ Dopověděl jsem a pomalu jsem odkráčel do baru. Hádám, že tohle bude po dlouhý době hodně krušnej den.

Budu rád za komentáře, zpětnou vazbu a kritiku, co v příštích dílech dělat a čemu se vyvarovat,