TRAUMA je hluboká stopa v duši | Marek Horňanský

Každý z nás se v životě setkává se situacemi, které zanechávají hlubokou stopu v našem nitru. Některé z těchto zážitků dokážeme rychle zpracovat a zařadit mezi běžné zážitky. Jiné jsou však tak silné, že mění způsob, jakým vnímáme sebe, ostatní lidi a svět kolem nás. Právě takové zážitky označujeme jako trauma. Trauma není jen slovo z učebnic nebo doména psychologů. Je to realita, která může postihnout kohokoli. Bez ohledu na věk, pohlaví nebo společenské postavení. Často se skrývá za úsměvy, pracovními úspěchy nebo tichem, které nechceme rušit otázkami. Přesto má obrovský dopad na naše myšlení, emoce a vztahy.

Lidé si myslí, že čas léčí všechno. Ale trauma není o čase. Je o bezpečí, pochopení a laskavosti ... Bessel van der Kolk, autor knihy Tělo sčítá rány

Představte si například mladou ženu, která byla svědkem vážné autonehody. Ačkoli nebyla fyzicky zraněna, v následujících týdnech se začala vyhýbat cestování autem, pokaždé, když přecházela silnici, pociťovala úzkost a v noci ji trápily noční můry. Její okolí sice žádná zranění nevidělo, ale její prožitek byl událostí, kterou prožila, výrazně ovlivněn. Trauma je chápáno jako zážitek, který značně narušuje duševní rovnováhu. Traumatické zážitky mohou být například vážné nehody, znásilnění, loupež, ztráta milované osoby. Přestože se podvědomí brání potlačováním vzpomínek na takový bolestivý zážitek, trauma ovlivňuje život v podobě neuróz a psychóz. Je důležité vědět, že některé události, které mohou u někoho vyvolat silný traumatizující zážitek, se někomu mohou zdát nesmyslné. Každý z nás lidí má svůj „individuální“ úhel pohledu na to, co je traumatizující a co ne. To je způsobeno především genetickými, osobními a sociálními faktory.

Samotná traumatická událost představuje zážitek, který vyvolá v době ohrožení pronikavou tíseň a výraznou stresovou reakci. Vesměs se jedná o události, ve kterých jde o ohrožení života, zdraví, tělesné či psychické integrity nebo obecně velmi důležitých hodnot. Psychické trauma je výsledkem bezmocnosti člověka v situaci, kdy traumatická událost překročila možnosti danou situaci emočně zpracovat. Podle MKN, tedy mezinárodní klasifikace nemocí, má traumatizující událost tzn. výjimečně nebezpečný nebo katastrofický charakter. Vedla by tedy k hlubokému rozrušení téměř u každého člověka. Podle DSM tedy diagnostického a statistického manuálu duševních chorob se jedná o událost, při které došlo k těžkému úrazu či usmrcení jiné osoby, nebo situaci kdy hrozilo ohrožení vlastního zdraví nebo života, přičemž takto zasažený člověk reagoval intenzivním strachem, beznadějí nebo hrůzou.

Trauma není to, co se nám stalo, ale to, co v nás zůstalo ... Peter Levine, odborník na somatickou terapii

Traumatizující události, zážitky se vymykají běžné lidské zkušenosti. Při jejich zpracování proto selhávají přirozené obranné mechanismy člověka. Takové události můžeme rozdělit do následujících kategorií: traumatické události nezáměrně způsobené člověkem. Traumatické události záměrně způsobené člověkem a přírodní katastrofy, například. povodně, zemětřesení, laviny, sopečné erupce, lesní požáry, jiné. Při přírodních katastrofách bývá přítomen větší pocit sounáležitosti a ochota vzájemné pomoci. Vyrovnávání se s traumatem je sám o sobě dynamický proces, který můžeme rozdělit do tří fází:

Fáze šoku, která trvá v rámci hodin až několika dní. Zpočátku se šok projevuje ztuhnutím, neschopností aktivity, obrany, u dotyčného převládají pocity hrůzy, úzkosti, bezmocnosti a jedinec nedokáže racionálně zhodnotit situaci. Může dojít k vytěsnění zkušenosti nebo její části, popření, regresi nebo a tzn. inhibici emočního přežívání u člověka. Fáze postupného zpracování traumatu, kdy zpracování traumatu může trvat i roky, zvládnutí závisí na samotné události, osobnosti jedince, sociálním zázemí a dalších aspektech.

Postižený člověk zaujímá ke zkušenosti určitý postoj a snaží se ji interpretovat ze svého pohledu, přičemž se zajímá zejména o příčiny události či o její smysl. Jedinec může reagovat dvěma způsoby: dotyčný o traumatech neustále mluví a znovuprožívá, v opačném případě o zkušenosti nechce mluvit vůbec a pokouší se ji vytěsnit. V této fázi někdy dochází ke zdánlivému zvládnutí traumatu, kdy člověk již nevykazuje známky poškození, ale trauma stále nepřekonal. Poslední je fáze adaptace, kdy si jedinec vytvořil na traumatickou zkušenost přiměřený náhled, emočněji zpracoval a vzpomínka na ni nemá už tak negativní náboj. Dotyčný je opět otevřen vůči světu a můžeme označit, že se dokázal s problémem vyrovnat

U některých lidí se určité následky projeví až po několika týdnech, přestože událost na člověka na první pohled neměla žádný vliv nebo se s ní již smířil. Pokud tyto změny u člověka přetrvávají, mluvíme o posttraumatické stresové poruše (PTSD). Rozvoji posttraumatické stresové poruchy vždy předcházejí mimořádně stresující a emocionálně zatěžující situace. Tedy traumatická událost, která přesahuje běžnou lidskou zkušenost. Pod tímto pojmem si můžeme představit například válečné události, mučení, přírodní katastrofy, znásilnění atd. PTSD syndróm se samozřejmě nemusí rozvinout u každého člověka s traumatickým zážitkem. Jak jsme zmínili, záleží na individuálních predispozicích, podpoře okolí a mnoha dalších faktorech.

Traumatický zážitek nemusí mít pro jedince vždy jen negativní důsledky. Naopak se někdy stává podnětem ke změně k lepšímu. V této souvislosti se v posledních letech do popředí dostává termín posttraumatický růst (z anglického posttraumatic stress disorder). Posttraumatický růst je prožitek pozitivní změny, který pro některé znamená radikální osobní rozvoj, který vznikl z boje člověka s obtížnými životními okolnostmi. Posttraumatický růst pozitivně ovlivňuje několik aspektů. Konkrétně vztahy s ostatními lidmi, nové životní příležitosti, osobní růst, duchovní změnu a ocenění života. Obecně lze říci, že zážitky po mimořádných zážitcích mohou být negativní, ale také pozitivní a smíšené.

„Trauma je jako neviditelný batoh, který nosíme. Není vidět, ale je těžký. A každý krok s ním je důkazem odvahy ...“

Je důležité vědět, že každá traumatická událost je pro zasaženého člověka „tichý společník“, který často ovlivňuje další prožívání a chování …a to víc, než si připouštíme. Rozpoznat, pochopit a začít o ní mluvit je prvním zároveň nejtěžším krokem na cestě k osobnímu uzdravení. Nestyďte se proto vyhledat pomoc a sdílet své pocity s těmi, kterým důvěřujete. Jen tak můžeme prolomit bariéry mlčení a začít žít svobodněji a plněji. Pokud jste v minulosti přežili náročné nebo traumatizující situace, pamatujte, že nejste sami. Přestože je cesta zpracování traumatu někdy opravdu dlouhá a náročná, s podporou a ochotou lze opět nalézt vnitřní rovnováhu a opětovnou radost ze života. Marek Horňanský psycholog Ψ bibliografie:

Russell J. Cambridge International AS & A Level Psychology Coursebook. UK Cambridge University Press, 2022. ISBN 1009152483

Nolen-Hoeksema S. Atkinson and Hilgard's Introduction to Psychology. UK Cengage Learning EMEA, 2014. ISBN 1408044102