20. 5. 2025 12:20

Večery po česku: Proč nám nestačí jen odpočívat

Většina lidí si večer po práci představuje jako jednoduchou odměnu – sednout si, vypnout, dát si něco dobrého. Ale když se podíváme blíž, zjistíme, že české večery vypovídají o mnohem hlubších věcech.

Generace mobilů versus generace křížovek

Mladší ročníky stráví večery s mobilem v ruce. Instagram, TikTok, Netflix – všechno je navržené tak, aby to nutilo zůstat. Ale i ti, kteří tvrdí, že „nic nedělají“, vlastně dělají hodně: scrollují, reagují, vybírají, hodnotí. Mozek jede naplno, i když tělo už dávno vypnulo.

Starší generace se večerům věnuje jinak. Televize, rádio, křížovky, někdy knížka. Možná méně intenzivní, ale víc soustředěné. A i když se může zdát, že jde o obyčejné zvyky, často právě tam vzniká prostor pro zamyšlení, vzpomínky nebo klid.

Potřeba "něco cítit", i když jsme unavení

Večer je zvláštní moment. Už nemusíme nic dělat, ale stejně máme potřebu něco prožít. Třeba i malý pocit napětí – odtud zájem o sport, detektivky, nebo třeba i sázky. Není to o penězích, ale o tom, že aspoň na chvíli o něco jde. Je to náhražka smyslu, když ho jinde v denním režimu nenajdeme.

Proč už neumíme jen tak být

Mnozí přiznávají, že když mají volný večer bez plánu, cítí úzkost. Jako by nicnedělání nebylo v pořádku. Tlak na výkon se přelil i do volna – každý večer by měl být „využitý“. Někdy to končí binge-watchingem seriálů, jindy nutkavým klikáním nebo hraním online her, které už dávno nebaví.

Když je odpočinek jen jiná forma únavy

Výsledkem je paradox: po celém dni jsme vyčerpaní, ale večer se vyčerpáme znovu – jen jinak. Informačně, emočně, v hlavě. A ráno znovu. A znovu.

Otázka je jednoduchá: odpočíváme, nebo jen utíkáme?

Co s tím?

Řešení není žádná digitální askeze. Nejde o to, vypnout Wi-Fi a jít štípat dříví (i když i to může fungovat). Ale možná stojí za to aspoň občas večer nepoužívat jako uspávadlo, ale jako prostor. Pro rozhovor. Pro samotu. Pro ticho. Nebo třeba pro vědomé nic.

Ne proto, že bychom „měli“. Ale protože jinak ztratíme i ty chvíle, kdy máme být konečně sami sebou.