Můj flétničkový sen

Odpočívám na jedné skále. Musím utéci před nepřátelským režimem. Sestupuji do jednoho pohraničního velkoměsta, abych přešel výjimečně nestřeženou hranici.

Procházím bulvárem, míjím jednu budovu za druhou. Genius loci místní architektury jak v 19. století.

Mnou putují fantasy okamžiky, kdy na jednom varhanickém kurzu doprovázím píseň, pak z toho vznikne neznámá liturgie, v mých notách se totiž objevují malůvky stromečků.

Zjišťuji, že jsem svou hrou objevil dosud neznámé dílo i způsob notového zápisu, když se všichni zúčastnění šikovně do něj vpravili.

Hraji též na klarinet. Daří se mi to chvilku, v pauze jej však položím na stoleček, a on mi spadne na zem, rozbije se.

Vzpomínky probíhají dále. Na jednom autobusovém nádraží čekám nemilosrdně jednu hodinu na autobus, abych se vrátil domů.

Chce se mi na záchod, a tak bleskově letím na místní toalety. Kamera zachytí každou chvíli mého atletického běhu. Následující dny na autobusáku a vlakovém nádraží "věčně" promítají mou úspěšnou atletiku.

Vzpomínám rovněž na šťastné dětství, ale úplně někde jinde než ve skutečnosti bylo. Žiju a bydlím v harmonické vesničce, kde prospívám výborně. Navštěvuji místní lesy a louky, sbírám houby, chodím do školy, aktivně sportuji, mám svou lásku.

Pak se opět děj točí kolem nehlídaného pohraničí ve velkoměstě, jež přecházím, a tak se ocitám na zastávce poblíž zimního stadionu.

Na závěr se mi vybaví skutečná, velmi nepříjemná, událost, kdy mi někdo dal schválně do zobcové flétny žvýkačku! Naštěstí jsem to zjistil včas, flétničku rozebral, hadříkem a vodou vyčistil, aby mohla v pohodě a bez problémů hrát v následující hodině hudební výchovy.

Václav Kovalčík, Zlín