Můj muchomůrkový sen

Jest nádherné slunečné letní dopoledne, a já se procházím městskými parky ve Zlíně. Na můj chytrý mobil mi přijde pracovní nabídka, a to sbírat pro jednu tajuplnou firmu, jež má své sídlo v Praze, jen muchomůrky červené, a to v pražských a mimopražských lesích.

Je to velmi lákavé. Zajímavé jest, že nemusím absolvovat pohovor, jen se ze Zlína přestěhovat do Prahy, dojíždět do tamních i okolních lesů a sbírat muchomůrky červené v čas příznivý.

A já na to ze své naivity kývnu, neboť to může býti zajímavé zaměstnání, navíc detox od virtuálních technologií. Smlouvu si pročítám a podepisuji.

Podmínkou je hledat a sbírat tyhle houbičky s bíle puntíkovanými červenými kloboučky. Za tuto práci se totiž nabízí na pražské poměry přímo královská mzda.

Se svými kolegy a kolegyněmi sbírám uvedené krásky houbařského světa, žádné jiné druhy. Někdy muchomůrky červené nalézáme, jindy však dlouhé dny nenalézáme.

Vždycky se po osmihodinové pracovní době nacházíme ve stavu vyčerpanosti, neboť máme pocit, že z našich skromných nálezů nebude vedení firmy spokojeno, že nás vyhodí přímo na dlažbu!

Léto už máme za sebou, podzim též pokračuje v houbařském duchu, až nám jednoho chladného dne skončí tradiční houbařská sezóna.

S kolegy a kolegyněmi máme totiž před sebou vánoční firemní večírek, na němž se budou snad rozdávat bohaté prémie, jenže ty letošní nálezy muchomůrek červených jsou prostě bída, takže z možných prémií budou nejspíš srážky ze mzdy. Vedení firmy má vlastně štěstí, že nejede na muchomůrkách zelených! To by pak dopadlo mnohem hůř!

Václav Kovalčík, Zlín