Můj náchodský veterinární sen

Celé to začíná jakýmsi osobním návratem do gymnazijních let, kdy se má dnešní současnost spojuje s minulostí.

Na jednom nádraží pozoruji autobus, do něhož nastupují zdravotně postižení lidé, aby se dopravili do jedné sociální služby.

Konečně jsou tady bezbariérové spoje, které zavítají i do horských oblastí naší země.

Cestuji ale vlastní konstelací slepencového časoprostoru do Náchoda - do svých gymnaziálních let. Na gymnáziu mám totiž jiné priority budoucího uplatnění, než jsem míval tam někde reálně kdysi.

V prostředí pozměněném přicházím na to, že semináře z chemie a biologie jsou pro mě potřebné, abych se jednoduše dostal na Veterinární univerzitu.

I když jsem málem neuspěl v písemné práci z chemie, tak mě něco nabádá, abych se zlepšil, abych začal na sobě makat, zapomněl na pozlátko býti právníkem a politikem.

V jiném rozměru se tedy nacházím - je pod mrakem, a já po intenzivním vyučování a seminářích pomáhám hrstce postižených dětí, aby se včas dostaly na zastávku, pak následně do svých domovů.

Kolem jedné trafiky, jež se nachází uprostřed silnice Pražské, máváme vějíři spolu se spolužáky a spolužačkami kolem stánku, abychom z našeho města vyhnali drahotu.

Musíme býti opatrní, aby nás nepřejelo nějaké auto. Silnice je totiž rušná a nebezpečná v dopravní špičce!

Slepenec divného časoprostoru, alternativní minulosti a současnosti, dalo by se říci slepenec s alternativní budoucností, jest něco mezi skutečností a fantazií, která někde existuje, ale po probuzení se do ní ne a ne dostat, neboť jest nenávratně pryč!

Václav Kovalčík, Zlín