Můj trolejbuskový sen

S odstupem času se mi zdá, že ještě mohu obhájit svou práci doktorského studia, aniž bych doktorské studium vůbec navštěvoval. Proč mě to nutí někam jet, absolvovat obhajobu nějaké smýšlené závěrečné práce?

Od mého absolvování univerzitního studia uplynula již dlouhá doba - víc než deset let.

Je to až příliš absurdní a zamotané. Nejsem si jistý, zda bych dnes ze Zlína do Prahy cestoval rychle a pohodlně.

Ocitám se na zastávce Náměstí míru, kde čekám na trolejbus do Otrokovic. Najednou přijíždí starý bílý trolejbusek, který má hlásek motoru jako nějaké zakleté dítě minulosti.

Motor zní slabě, musí utáhnout nejprve sebe, pak řidiče a ostatní cestující, poté ujet svou předepsanou vzdálenost a pak zaslouženě odpočívat.

Nastoupím do historického dopravního prostředku. Motorek zakletého dětského hlásku začne znít, ale jízda probíhá těžkopádně, takže už vím, že do Otrokovic asi nedorazím, stejně tak do Prahy na vnuknutou obhajobu.

Vystoupím tedy na Náměstí práce a jdu pěšky do neznáma.

Místnost obhajoby závěrečné práce se ocitá v černém hábitu. Vše pečlivě připraveno, ale nikdo ze studentů a zkoušejících vůbec nedorazil.

Svůj čas pak prožívám v jedné restauraci, jejíž součástí jsou živí tvorové - leguán Fredy v teráriu; agamka vousatá, gekoni, gekončíci a pagekoni v dalších teráriích.

Na podlaze se kolem hostů a personálu promenáduje roztomilá fretka. V akváriu jsou zas nádherně modří tlamovci. Zdejší atmosféra příjemná, personál vlídný a ochotný, o zvířátka skvěle postaráno.

Václav Kovalčík, Zlín