Můj esperantový sen

Odcházím v jarní podvečer z potupného a ponižujícího semináře. Mám toho mít hodně napilno - doučit se novou látku, napsat za trest referát na sedm stran písmem o velikosti 11.

Chtěl bych odjet z Prahy domů rovnou do Náchoda, ale své přání odkládám, až se můj organismus konečně pokusí překonat tuhle vzdálenost.

Někde v přírodě mi spolužáci a spolužačky ukazují svou tajnou skrýš, jež se z počátku podobá zelenému tunelu. Uvnitř jest však krásně a příjemně, dokonce se zde v pohodě dá číst, občerstvit se, studovat, bavit se a relaxovat - nějak v klidu zapomenout na smutná a trapná dění v potupných seminářích.

Již zmíněný úkryt v zeleni se podobá králičí noře. Svým chováním a sebezáchovou se morálně podobáme hodným tvorům, kteří se musejí skrýt před lstivými predátory dravého okolního světa.

Ve skrýši nás nic nerozdělí, mí spolužáci a spolužačky žijí samostudiem esperanta. V poličkách knihy, časopisy a dopisy opět v esperantu.

V zeleném úkrytu panuje morální, materiální i duševní solidarita a přátelství. Těžko se z přírodního domova odchází vstříc k drsnému osudu tam někde venku.

Odkládám strastiplnou a vyčerpávající cestu do Náchoda víc a víc. Pomalu odpočítávám svůj čas, aby pomalu existencionálně ubíhal.

Do potupných seminářů se mi nechce vůbec chodit. Ne že by všechny byly potupné, jenže se bohužel našla menší část, kde je to především o stresu, aroganci a ponížení!

Jak dlouho zde ještě zůstanu, vlastně se skupinkou spolužáků a spolužaček zůstaneme? Změní se někdy něco k lepšímu v univerzitním, vztahovém a profesním okolí naší země i planety Země?

Václav Kovalčík, Zlín