Můj diskriminantní sen

Pomalu končí školní rok v septimě A na gymnáziu v Náchodě. Všichni mí spolužáci a spolužačky se těší na vysvědčení, postup do oktávy a nádherné dvouměsíční letní prázdniny.

Jen já se ocitám v obavách, protože mi hrozí známka z chování rovnou na vyloučení. Paní profesorka Helenská mi dává najevo, že je pro mě vše marné a ztracené.

Ještě v těchto osudových dnech cestuji vlakem dvakrát denně do Prahy a zpět, abych poněkud levně odstěhoval své věci z hlavního města. Nějak se přibližují a splývají v časoprostoru - nesmyslně k sobě - dvě moje etapy středoškolského a vysokoškolského studia.

Jest to nezáviděníhodná situace, a já přesto musím, když mě okolnosti nutí obávat se o svůj další osud.

Vyloučení z chování bych nazval přímo schování. Právě se ocitám v gymnazijní sborovně, kde probírají profesoři a profesorky můj další osud.

Mám slovo na obhajobu svou na zadané téma: "Proč nechci být vyloučen ze školy kvůli svým mravům?" Vyprávím a vyprávím bděle a obezřetně jako nějaký elitní právník a vědec.

Na obrazovce v počítači někdo z vyučujících probírá nějaké diskriminanty, asi nějaké mé snad super-moderní originální výpočty. Diskriminant nejprve diskriminuje, pak se diskriminace odráží zpět, probíhá zápas veliký, přímo osudový!

Nakonec je mi na vysvědčení přidělena solidárně trojka z chování, kterou si můžu o letních prázdninách rovnou schovat. Postupuji dále do oktávy A!

Co bude však s přiblíženými a splynutými časoprostory mého středoškolského a vysokoškolského studia? Důležité jest, že pociťuji úlevu a dostatek času zvolit ještě v závěru co nejlepší strategii.

Je to na oslavu, neboť jsem tak tak unikl potupnému vyloučení. Mnohé své spolužáky a spolužačky, kamarády a kamarádky, potěším,; ty však, kdož mi nepřejí studijně přežít jen o vlásek tenký nepotěším, a tak jsem rád, že i troška štěstí plus vlastní schopnosti vyhrály a zvítězily.

Václav Kovalčík, Zlín