Můj dosnový sen

Bydlím v jedné malé náboženské obci, menším Husově sboru s přilehlou menší zahrádkou, kde květiny a všemožná havěť žije krásně a radostně pospolu.

Právě teď kvetou dominantní různobarevné dosny tady a v okolí. Naše největší dosna je mnohem menší než gigantická dosna tam někde v okolí pod kopcem.

Nyní se koná varhanický kurz v našem Husově sboru, a já mám příležitost se připravit společně se svými přáteli na závěrečný slavnostní koncert. Někdy mě přepadávají myšlenky vlastní přítomnosti a nepřítomnosti.

V myšlenkách a žití zapomínám, že varhanický kurz naší církve skutečně jest, skutečně probíhá.

Až v situaci, kdy se účastníci hromadně zapisují, aby mohli hrát na různé varhany a klávesy tady a v okolních kostelích, se teprve probouzím z myšlenkové letargie o své přítomnosti a nepřítomnosti.

Ve svém opět přítomném stavu na varhanickém kurzu nalézám volné varhany v našem Husově sboru. Asi někdo ze zapsaných zapomněl na ně hrát.

Svou improvizací a skládáním jsem duchem i žitím přítomen na varhanickém kurzu ještě víc. Asi po půl hodince přichází ten, kdo si zapsal cvičení na varhany na uvedenou hodinku, a já s radostí, přátelstvím a ochotou uvolňuji místo, neboť solidarita k lidem, času a hudebním nástrojům jest velmi důležitá.

Pak zjišťuji, že můj komentář má na nějakém webu dosti souhlasných a podpůrných lajků. Týká se mých konstruktivních názorů, dojmů, pocitů ve jménu dobra, co jest třeba zachovat, co třeba změnit k lepšímu.

K tomu mnozí sdíleli obrázek největší dosny v naší náboženské obci a ještě větší gigantické v našem okolí tam někde pod kopcem.

Zase mám nějaký výpadek paměti na probíhajícím varhanickém kurzu. Koná se teď, anebo nekoná? Pak paměť má a myšlení mé opět naskakující jasně říká, že varhanický kurz skutečně teď probíhá.

Václav Kovalčík, Zlín