Můj protestující sen

Až dosud lidé kolem mě si myslí, že prožívám báječná kamarádství se svými spolužáky a spolužačkami v našem ročníku. Všechno tedy vypadá idylicky, až na ten hrozný den, který mi zkazí závěrečné vysvědčení.

Z biologie mi vychází mezi dvojkou a trojkou. Něco by se dalo zachránit, jenže v ten den zjišťuji, že nemám napsaný referát na téma pohlavní soustava člověka. Tak mi to vyučující zaokrouhlila na tři, a ještě měla trapné komentáře typu: "Mohla to být dvojka na vysvědčení, ale..." - dál už raději nebudu rozvádět.

Kvůli své špatné náladě a neúspěchu se z neznámého důvodu pohádám se svými spolužáky a spolužačkami, a ti mě totálně odepíšou.

Následující hodina dějepisu je dalším hřebíčkem do rakve, co se týče vztahů ve třídě. Vím, že jsem závěrečný dějepisný test vůbec nedal, neboť mě dějiny 20. století prostě nebavily.

Před písemkou mi vycházelo mezi jedničkou a dvojkou.

Nějak jsme všichni byli "dlouhodobě" zvyklí na ty bohaté panovníky, hrady a zámky, též primitivní války, nevolnictví a poddanství. Dějepisářka nechávala k nahlédnutí naše práce, ale já neměl vůbec zájem už o nic, a to kvůli předchozímu debaklu z biologie.

K tomu ty špatné vztahy udělaly úplnou spoušť v mém životě.

Z tohoto trapného prostředí i vztahů jsem chtěl definitivně zdrhnout, emigrovat snad na jiné místo planety. Ani netuším, že se postupem času horkého června pohybuji směrem k vytouženému světu i cíli.

Jedné noci se ocitám někde na africkém kontinentě, v jedné osadě pohostinných a pilných protestantů. Tady jsem kladně přivítán, ale pociťuji svou trapnost i obavy, abych náhodou nezklamal ty, kdož mě přátelsky přijali.

Vypadá to na skvělou konstelaci budoucích úspěchů ve studiích a zaměstnání. Možná zakládám úspěšně svou harmonickou rodinu, ale další pokračování snu již nevidím.

Václav Kovalčík, Zlín